Žádost o vstup do EU jsme podali v roce 1996, vstoupili jsme do ní v roce 2004 a náš vstup jsme si tehdy potvrdili v referendu. Do NATO jsme vstoupili v roce 1997 a zda to lidé chtějí, na to se nás nikdy nikdo neptal.
Když jsme vstupovali do EU, bylo to po velké mediální oslavné a slibovací masáži s líčením nejkrásnějších vizí a ideálů a s tím, že vstupujeme do svobodného a demokratického společenství suverénních národů Evropy, kam již přece dávno patříme a odkud jsme byli násilně vyrváni Sovětským svazem. Proto jsme tehdy také do ní většinově vstoupit chtěli a udělali jsme pro to maximum.Tehdy EU byla zcela jiným společenstvím, než jakým je dnes, a to zejména v její podobě po přijetí tzv. Lisabonské smlouvy. I já jsem tehdy v referendu hlasoval pro, protože jsem si myslel, že je to pro nás a hlavně pro naše děti po letech nesvobody to nejlepší řešení.
Dnes už si to nemyslím!
Důvodem je, že EU už ani zdaleka není svobodným a demokratickým společenstvím evropských národů „jednotným ve své rozmanitosti“ a chránícím naše tisícileté evropské hodnoty a ideály tak, jak bylo při jejím vzniku deklarováno a slibováno. Čím dál víc spíše připomíná někdejší centrálně politicky řízený, uměle svázaný a současně vnitřně rozpolcený a zkostnatělý Sovětský svaz, kde nátlak byl běžnou politickou metodou řízení a neschopnost řešení skutečných problémů a odtržení vedoucích představitelů od reality a skutečných potřeb lidí byla vidět na každém kroku. Současná naprosto nezvládaná obrovská imigrantská krize to drsným způsobem odhalila a je toho přímým dokladem.
V případě NATO to bylo trochu jinak. Dne 1.4.1997 prohlásil prezident Václav Havel, že referendum o vstupu ČR do NATO je v podstatě nesmyslem (zdroj – zde) a ve stejném měsíci náš zájem o vstup do NATO odsouhlasila Poslanecká sněmovna ČR a Senát. Dne 8.7.1997 nám NATO nabídlo členství a dne 16.12.1997 byl podepsán Protokol o vstupu ČR, Maďarska a Polska do NATO a v otázce našeho členství tím bylo „hotovo“. To vše proběhlo bez jakéhokoli referenda, přestože nám bylo při sametové revoluci slibováno, že už nikdy do žádného vojenského paktu nevstoupíme. Tehdy jsem si také myslel, že NATO je výhradně obranným paktem a že naše členství v něm zřejmě není a nebude na závadu, protože nám a hlavně našim dětem zajistí větší bezpečí.
Dnes už si to ani zde nemyslím!
Důvodem je, že NATO se z někdejšího obranného paktu dříve zaměřeného především na obranu svobodných a demokratických zemí před rozpínavostí totalitního Sovětského svazu po jeho rozpadu v roce 1991 začalo čím dál více stávat mocenským a vojenským nástrojem agresívní zahraniční politiky USA, což vyvrcholilo změnou jeho doktríny tak, že NATO nově mohlo a začalo vojensky zasahovat v třetích zemích (Bushova doktrína), aniž by nutně nejprve musela být jakkoli ohrožena bezpečnost jeho členských zemí. Náledovalo bombardování Jugoslávie, známé vojenské události a války v Iráku a Afghánistánu, až po zcela nedávné přímé či nepřímé zahraniční intervence vojenských jednotek USA, či Francie majících za následek současný obrovský exodus a imigrace statisíců lidí do Evropy. Dnes NATO současně nedělá vůbec nic pro ochranu jeho evropských členských zemí před možnou infiltrací teroristických bojovníků zrůdného nově vzniklého tzv. Islámského státu a namísto toho přes naše území periodicky projíždějí vojenské kolony US Army, jejichž skutečné poslání není příliš jasné.
Tak se ptám sám sebe – kolik asi lidí by dnes u nás chtělo náš vstup do NATO a EU a kdo by dnes skutečně podpořil takové naše členství? Myslím, že se to nedozvíme. Protože na tuto otázku je dnes naprosto zapovězeno nejen jakkoli odpovídat (byť jen v nějaké neškodné anketě), ale je „nepřípustné“ ji dokonce vůbec byť jen položit. Mohli bychom se totiž dobrat takového výsledku, který by vůbec neodpovídal současnému stavu a který by se našim představitelům nemusel ani trochu líbit. Tedy výsledku s jasně většinovým - Ne!
