Vzpomínka na školní jídelnu aneb jak se stal Jindva hrdinou všedního dne

„Ještě budete vzpomínat na naši školní jídelnu, nevděčníci!!“ Hřímala soudružka kuchařka z jídelního okénka vždy, když jsme nenápadně vraceli zbytky od oběda. A měla pravdu. Vzpomínám dodnes.  

Moje první vzpomínka na školní jídelnu v Horní Dolní páchne připálenou bramborovou kaší, k níž jsme obvykle  vyfásli  též nevábný kousek tuhého  hovězího.

Soudružkám  učitelkám kuchařky obřadně servírovaly pokrmy ze zcela jiného pekáčku.  Zatímco na jejich  talíři se vítězoslavně  naparoval voňavý kuřecí plátek, naše  nedovařené hovězí se studem scvrklo a zatuhlo  do stadia nepoživatelnosti. Přežvýkat ho zvládli pouze ti nejzarputilejší jedinci. Pokud ovšem neměli rovnátka.

 Já jsem rovnátka měla.

Polévka bývala buď chlebová, v níž chléb převládal nad kmínem, nebo kmínová, kde to bylo obráceně.

V ten den, který se mi tak nesmazatelně vryl do paměti, se výjimečně podávalo kyselo.  

Kyselo byla bílá polévka nakyslé chuti, v níž se smutně  topily připálené chuchvalce  míchaných  vajec s cibulí.

U okénka, kam se vracelo nádobí, hlídkovala  soudružka ředitelka Kočičková, přezdívaná též  Micina.

 Micina si brousila drápky na chudáky , kteří neměli dost filipa na to, aby zjistili, že zbytky polévky se dají vylít  do květináče a scvrklé maso ukrýt  do kapsy u kalhot. 

„Polévka je grunt!!“ Zamňoukla Micina a přitáhla si drápkem Jindvu Fvégva, který se právě pokoušel nenápadně nacpat do okénka  talíř plný nakyslé břečky.

 Jindva Fvégv se  nikdy nenaučil vyslovovat L , R ani Ř,  takže jsme nepřišli na to, jak se vlastně doopravdy jmenoval. Jindva  také nikdy nepřišel na to , že může polévku vylít do květináče, a nezbylo mu než se přitrouble plížit.

Micina neváhala, popadla lžíci, zalovila v talíři  a snažila se mu vecpat tu břečku do chřtánu . Jindva statečně polkl, potom zbledl, zrudl, a nakonec vyvrhl celý  obsah svého  žaludku soudružce Micině na její  bílou nažehlenou  blůzku.

Micina ztuhla a jen zírala, jak z ní pomalu odpadávají  kousky sežvýkaného hovězího se zbytky připálených vajec, máčených v žaludeční šťávě. My jsme také zírali.

Jen Jindva už na nic nečekal, vrazil talíř se zbytkem polévky do okénka a zdrhl. V jídelně se už nikdy neukázal. Rodiče ho z obědů odhlásili a nosil si z domu velké svačiny.

Jindva se proto NIKDY nedozvěděl, že se stal pro nás, ostatní strávníky, velkým hrdinou.

Svým odvážným , byť zjevně neplánovaným činem se totiž postaral o to, že paní soudružka ředitelka Kočičková už se u jídelního okénka  také NIKDY neobjevila.Nechávala si obědy nosit přímo do ředitelny.

Kuchařky měly pravdu. Zážitky z jídelny v Horní Dolní se mi vryly do paměti nesmazatelně.

Školní jídelny od té doby nesnáším.

Nesnáším také pach spáleniny, kyselo, a hlavně  všechny soudružky v bílých blůzkách, které si na nás nenápadně brousí drápky…:-)