Chcete vědět, jak s úsměvem přežít další všední den? Stačí si každé ráno cestou do práce pořádně zanadávat!
Každé všední ráno vstávám v šest. Nedělá mi to vůbec dobře, neboť nejsem skřivan. Navíc jsem tak trochu cholerik. A nevyspalý cholerik, stává se po ránu obzvlášť nerudným.
Zatímco mé tělo se pomaloučku probere, hlavě to ještě dobré dvě hodiny nedochází. Časné ráno trávím ve strnulé poloze na židli v kuchyni, popíjejíc hrnec kávy a zírajíc doblba. Žaludek čeká na přísun kofeinu, kterážto droga přivede mozek jakžtakž k sobě a vzpruží tělo do stadia, v němž je schopno se zkulturnit, a absolvovat ranní cestu k autobusové zastávce.
Každý hrnec, ve kterém to vře, potřebuje upouštět páru, aby jaksi nevybublal. A tak i já cholerik po ránu upouštím páru pořádnou dávkou jadrných nadávek. Cestou k autobusové zastávce naskýtá se tolik krásných příležitostí si od plic ulevit! Tak třeba , že to sakra zase zatraceně klouže!!...Nebo hernajs, že zase prší!!…Že jsem si vzala naprosto nevhodný debilní boty!!!...Že jsem si nevzala deštník!!!…Že je strašnej mráz!!!…Že je ukrutnej hic!!! …Nebo že přes tu pitomou mlhu není vůbec vidět!!!…
Obzvlášť pěknou příležitost poskytují různé zrádné výmoly na silnici, nečekané kaluže a šílení řidiči, kteří vás v mžiku ohodí blátem. Také si lze zanadávat na rozbité veřejné osvětlení a na smrdutý dým, valící se ze sousedovic komína.
Když je nejhůř a náhodou mě cestou nic nerozhodí, dá se nadávat třeba na politiku, na blbce, na hroznej život , na to, že je už zase hernajs pondělí, a hlavně na Pražáky, kteří u nás na vsi tak nějak můžou úplně za všechno…:-).
Díky pravidelné ranní dávce kofeinu a vypuštěné směsici peprných nadávek se mé tělo i mysl zklidní a daří se mi nastoupit do autobusu s výrazem vyšumělého jelimánka.
Jízda ranním autobusem plným spících studentů, který většinou navíc řídí zcela labilní osoba, totiž může vyvést z míry i odolnější jedince.. .
Nastoupím a první co spatřím, je nasupený řidič.
Poté se rozhlédnu a vidím, že autobus je jako vždy nacpaný k prasknutí… Ale nikoliv lidmi. Autobus je zaplněn převážně zavazadly a jiným haraburdím. Hned na první dvousedačce kousek vedle řidiče trůní jeho brašna. Pro jistotu je vedle ní pohozen i kabát a pod ním na zemi nastražený kbelík s hadrem, máchajícím se v černé tekutině. V zadním rožku za kbelíkem se o okno ležérně opírá ještě smeták.
Tady nemám šanci.
Jdu dál. Všechny sedačky u oken jsou obsazeny studenty. Na sedačkách směrem do uličky, se válí jejich tašky, batohy, deštníky, čepice, notebooky, bundy a nohy.
Nené, nemyslete si, že nevím, že bych je mohla laskavě požádat, zda by si laskavě to své zavazadlo či nožky nemohli přesunout. Jenže to je marné. Vychytralí studenti mají totiž pro jistotu v uších sluchátka a předstírají hluboký spánek. Někteří scénku dovedli k dokonalosti a ve chvíli, kdy je nesměle. oslovím, začnou hlasitě chrápat.
Cholerický řidič si narozdíl ode mě upouští páru až při jízdě. Pokud se mi přece jen poštěstí se vecpat na první místo mezi smetáky, bundu a kbelík, nezbývá mi než celou cestu poslouchat jeho nadávky.
„Kam koukáš ty debile!“
„Jak to řídíš, pitomče?“
„No jooo, to sem si moh myslet, ženská za volantem!!!“
Labilní cholerik navíc řídí stylem brzda- plyn, takže za jízdy zběsile poskakuju, kývu se na všechny světové strany, mlátím se o tyč od smetáku a při tom všem musím dávat bedlivý pozor, aby se mi na nohy nevylil nevábný obsah kbelíku.
Minulý týden jsem udělala tu hloupou chybu, že jsem se se svou osvědčenou ranní nadávací rutinou svěřila kolegyni sluníčkářce. Vyslechla jsem si přednášku o tom, že je potřeba myslet pozitivně, a to nejlépe hned od probuzení. Nadávání prý totiž není vůbec zdravé. Ničím si prý tím srdce , játra, žaludek i střeva a mysl zahlcuju negativismem. Stačí se prý jen správně prodýchat a představit si slunce v duši.
Tak jsem to teda zkusila. Hned po zazvonění budíku jsem aplikovala hluboký nádech, výdech a představila si, kterak mě celou prostupuje zlatavé sluníčko. Děkovala jsem za další krásný den a vykouzlila si na tváři úsměv. Z postele jsem vyskočila jako laňka a místo zírání do blba jsem se snažila procítit, kterak mě ranní káva naplňuje pozitivní energií. Krása nádhera!
Venku už to bylo horší. První, kdo se mě snažil vyvést z mé těžce nabyté sluníčkové nálady, bylo počasí. Přivítal mě vydatný déšť a silný vítr se mi snažil vyrvat z ruky deštník. Nedala jsem se! Výdech, nádech, sluníčko v duši, opakovala jsem si celou cestu, zatímco mě neúprosně bičovaly do tváře kapky deště. Cestou jsem šlápla do kaluže, zateklo mi do bot a zbytky suchého oděvu mi ohodil blátem nezodpovědný řidič.
Do autobusu už jsem vstupovala lehce rozladěně. Přesto jsem na tváři udržela křečovitý úsměv. Řidič měl jako vždy náladu pod psa.
„Hodláte tou platební kartou jako platit pořád paninko?“ zavrčel na mě.
„Asi ano, to se nesmí?“ špitla jsem a úsměv mi přece jen maličko ztuhl.
„No může , ale koukejte si příště laskavě stoupnout na konec fronty, protože při placení kartou se to vobčas sekne, tak ať tady nezdržujete!!!“
„Ano prosím“ odpovím zdvořile, zhluboka se nadechnu a cítím, jak to ve mně pomalu začíná bublat.
Poté se rozhlédnu a spatřím, že autobus je jako vždy nacpaný k prasknutí. Na dvousedačce vedle řidiče se opět roztahuje známá sestava - brašna, kabát, kbelík, smeták.
Jdu dál.
Také všechny sedačky směrem do uličky jsou jako vždy obsazené. Válí se na nich tašky, batohy, deštníky, čepice, notebooky, bundy a nohy.
Jdu ještě dál. Cestou se prodýchávám. Na konci uličky můj zrak padne na poslední místo, které bych mohla urvat, kdyby si na něm ovšem nehověla kabelka. Slečna vedle ní předstírá hluboký spánek. Stále se snažím být klidná. Pomalu a opatrně , abych tu chudinku nevzbudila, se pokouším odsunout kabelku, abych urvala pro svou zadnici alespoň kousek místa. Slečna je náhle vzhůru.
„Šáhla jste mi na můj osobní majetek!“ zaječí na mě.
V tu chvíli cítím že rudnu. Prodýchávej, říkám si v duchu. Nádech, výdech. Zhluboka dýchám a cítím, jak mou mysl místo zlatavého sluníčka pomalu zaplňuje rudý žár.
„Koupila si snad ta vaše kabelka jízdenku, že se tady může takhle drze roztahovat, slečno???!!!“
Zařvu tak výhružně, že se vzbudí i ti co chrápou.
„Tak si ji koukejte honem rychle vzít, než ji vyhodím, protože tady na tý sedačce nemá co dělat!!!“
„Jo a taky mi nikdo nebude přikazovat, kdy mám nastupovat do autobusu a platební kartou hodlám platit pořád!!!“ Zařvu ještě směrem k řidiči.
V tu chvíli už je probraný celý autobus. Studenti zírají, slečna urychleně popadne kabelku a já…já už se zase usmívám…:-)
Jak je to krásný vypustit páru!
……………………………………………………..
Dneska ráno jsem si cestou k busu zase hezky od plic ponadávala… Dovnitř jsem vstoupila první a s úsměvem. Tentokrát nepředstíraným. Řidič se neodvážil mi nic říct ani poté, co jsem jako obvykle zaplatila platební kartou.
A studenti? Světe div se, ale ty svoje batohy si drželi na klíně.
Všude bylo rázem plno volných míst.To bylo na světě hned krásně.
Kdepak sluníčkáři a pozitivní myšlení!
Chci-li být asertivní, musím být holt nasertivní…:-)
