Viléme, Hynku, Jarmilo! Co to jen na mě leze?

Postupně jsem vyloučila  chřipku, virózu, anginu, kovid, neštovice, černý kašel, vši, svrab i záškrt - prostě všechno, co může jeden schytat,  pokud pracovní dny tráví v narvané školní třídě.

Najednou se začínám víc pozorovat.

Na základě vypozorovaného jsem začala méně jíst.

Také trávím dost času aplikací různých zázračných pleťových masek, které prý za 15 minut dokáží vykouzlit z vrásčitého povadlého ksichtu hlaďoučký svěží obličej.

Znenadání jsem zatoužila po koupi džínové sukénky, která mi zvýrazní pas, obepne a stáhne objemné slovanské boky a decentně odhalí má rovná lýtka..

A hlavně nějak více pozoruji muže.

Cože to na mě leze, jsem si uvědomila  při nedávné návštěvě Prahy. Procházela jsem se Václavákem, sluníčko sympaticky hřálo, zahrádky plné usměvavých mladých lidí, já zírala na muže, muži mě přezírali, až mně to náhle došlo.

 Leze na mě JARO!!!

Dívám se na muže a kochám se. Vzápětí se vrátím zpět na zem, když si uvědomím, že dotyčný krasavec je o dekádu, až dvě, či tři mladší…:)..Ach…ženy…však to znáte. Věk je relativní.

Muži také zírají na mladé holubičky, jenže u nich se na tom neshledává nic pohoršlivého, neboť  zatím co oni věkem zrají, my už jen uvadáme.

No schválně, slyšeli jste, že by se o ženě řeklo „ ta zraje jak víno!“ Neslyšeli. A pokud ano, dotyčná má za sebou několik dobře provedených a dobře utajených plastických operací.

Postarší žena musí strávit hodiny před zrcadlem, aby vypadala jakžtakž k světu. .

Kdežto muž!...Ten klidně přijde na společenskou událost v sepraném triku, roztrhaných džínách, neučesaný a zarostlý jako Ezop, a ještě se o něm napíše, že byl „nedbale elegantní“.

Uprostřed jarního Václaváku jsem si uvědomila, že tohle místo není pro starý. Z mužů v mé věkové skupině se náměstím potuloval pouze přezrálý prodavač zeleniny, zralý dlaždič a  několik až příliš „nedbale elegantních“ bezdomovců.

Když mi došlo, že na žádného pro mě patřičně interesantního muže nenatrefím, vydala jsem se ulovit alespoň jarní sukénku.

Jenže  když už jsem nějakou objevila, byla buď děsná, nebo děsně drahá.

Vzdala jsem to a vydala se pryč.

Zázrak mě potkal na schodech do metra. Oslovil mě MUŽ! Muž v mém věku, který nevypadal ani jako dlaždič, ani jako bezdomovec, dokonce ani jako zelinář.

„Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat?“ Promluvil na mě a vycenil svůj křivý chrup.

Také jsem se usmála.

Vy asi znáte Máj?“ Optal se ten sympaťák  a lehce se ke mně naklonil.

„Ano, jistě.“ Odvětila jsem užasle. Ach! Jaký to romantik!

Zřejmě ho okouzlila má čerstvě vyhlazená pleť! Či snad parfém značky Chloe, kterým jsem se před návštěvou velkoměsta pro jistotu postříkala úplně celá?!

Uchvátila jsem ho natolik, že se mě chystá recitovat Karla Hynka Máchu!

 „Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj…“ vybavilo se mi, má duše se rázem vznášela jako ta hrdlička  a ouško jsem nastavila v očekávání láskyplných veršů.

„No víte, co myslím. Ten vobchoďák co tu stával za socíků.“ Vrátil mě muž zpět do reality.

Náhle mi došlo, že spíš než borovým hájem, zavání jeho dech lacinou borovičkou.

Dělala tam moje máma. V oddělení látek. Věra se jmenovala. Vy byste ji mohla pamatovat.“

Dodal ještě a zkoumavě si mě prohlížel, snad aby odhadl, zdali jsem na to případné setkání s paní Věrou dostatečně stará.

„Ne, tu si opravdu nepamatuju.“ Odvětila jsem stroze a muž zklamaně zmizel v davu.

Duše hrdličky dopadla tvrdě zpátky na jezdící schody a já si uvědomila, že časy, kdy mi muži recitovali básně o lásce, už jsou zřejmě dávno za mnou.

V noci po návratu domů se mi zdál sen. Bloudila jsem obchodním domem Máj a sháněla džínovou sukni. A paní Věra z oddělení látek mi řekla, že má jen pionýrský šátek…:-)

 

PS. Sukni jsem nakonec ulovila u nás  v sekáči. Stála mě 25 Kč i s DPH.

      Opotřebované muže v nabídce nemají.

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Lucie Vacková | čtvrtek 14.3.2024 17:21 | karma článku: 17,92 | přečteno: 377x