„Mami, jak vaříš ten čaj?“ Zeptal se mě jednou ráno ospale můj osmnáctiletý!!! syn. Zděsila jsem se. Zdá se, že jsem v jeho výchově k samostatnosti někde udělala chybu…
Mám kamarádku, která nevaří, nikdy nevařila a s největší pravděpodobností ani už nikdy vařit nebude. Pokud tedy mezi jídla nepočítám rozvařené těstoviny, do kterých prskne kukuřici z plechovky, a občas dílo vylepší na kostky nakrájenou šunkou. Tento neochucený blaf předkládá svým dvěma dcerám už od té doby, co jim vyrostl první zoubek. A výsledek? Obě vaří skvěle. Zřejmě z nouze, která naučila i Dalibora housti.
Já oproti tomu vařím, peču, smažím až se ze mě kouří. Dělám dokonce i teplé večeře a občas snídaně na vidličku. Takový jsem to blbec. A výsledek? Můj syn neumí ani čaj.
Na svou obranu ale musím říct, že jsem to fakt zkoušela. Když byl malý, v kuchyni rád pomáhal a já jsem mu tehdy napsala kuchařku jeho oblíbených receptů v bláhové naději, že si podle nich snad jednou, až trochu povyroste, něco uvaří.
Povyrostl řádně, ale z mé kuchařky si neuvařil nic. Dokáže rozpéct v troubě pizzu z mrazáku a na sporáku uklohnit „dobrý hostinec.“ Také si dokáže zalít horkou vodou čínskou polévku a instantní kaši.
Když je bída, namaže si chleba.
Ale že neumí ani čaj, to jsem dosud netušila.
„Ale jo, já si ho uvařím, ale neumím ho tak dobrej jako ty. Musíš mi to vysvětlit polopaticky.“
Poté mi sdělí, že ho dělá přesně podle návodu. Takže zalíje sáček, nastaví budík na pět minut a poctivě louhuje, až je černej jako bota. Jako vyvařená bota zřejmě i chutná. Kdepak, jeho hnusná černá barva synka neodradí, když je psáno pět minut, musí to být pět minut.
Snažím se mu vysvětlit, že tam sáček má nechat prostě od oka tak dlouho, dokud voda jen nezhnědne a poté ho vylovit.
Jenže výraz „od oka“ zdá se, syn pochopit jaksi nedokáže.
Konečně mi došlo, kde jsem udělala chybu. Polopaticky. To je to, co potřebuje. Moje kuchařka ho totiž děsí.
Pokyny typu „vraž do toho jedno vejce“, nebo „přidej špetku soli“ či „dochuť dle potřeby“ a „přidej pár kapek“ mu vůbec nic neříkají. Když napíšu “vraž do toho vejce“, může se stát, že najde vejce a prostě ho tam vrazí. Polopaticky.
Takže stejný pokyn pro mého syna musí znít takto:
Připrav si hluboký talíř. /misku ne, tam bych musela uvést rozměry a do hrníčku by se možná netrefil/
Otevři lednici a po pravé straně dvířek najdeš v polici vejce.
Jedno vezmi a lednici pevně zavři.
Úderem o ostrou hranu kuchyňské linky se ho pokus zhruba v polovině – myšleno nastojato, nakřápnout čili vytvořit prasklinu.
Opatrně vejce přenes nad talíř a poté do vzniklé praskliny vsuň špičky palců tak, abys skořápku rozdělil na dvě půlky a obsah vylil do talíře.
Zkontroluj, zda se v něm nenachází kousky skořápky. Ty případně vylov lžičkou, kterou nalezneš v prvním šuplíku.
Obsah talíře vlij, kam je potřeba.
Všechny skořápky vyhoď, už je nebudeš potřebovat.
Koš je pod dřezem.
