Strach jako "poslání"

Strach nás provází vlastně celý život.. Je naším nechtěným "průvodcem" každou etapou našeho života.

Jako děti máme strach především o to, aby jsme někde nezůstaly samy bez rodičů. Také se bojíme tmy a různých strašidelných postaviček.

Jak dospíváme strach se mění a přidává. Obavy ze školy, z toho, že nenaplníme očekávání našich nejbližších.

V dospělosti přichází největší strach. Strach o své blízké a hlavně o naše děti. A těchto obav se už nezbavíme do konce života..

Proč vlastně píšu tento "strašidelný" článek? Je to takový malý "úvodník"  k příspěvku, který budu psát po jedné návštěvě sdružení rodičů, kteří prožili a  "přežili" ten nejhorší strach, co jen může rodič zažít..

Přesto se "odrazili ode dna" a dokáží pomáhat nejen sobě navzájem, ale i dalším, co prošli stejným "životním peklem".. Jejich "příběhy" jsou v mnohém poučné.. Jsou totiž o tom, co je a co není v životě důležité, a že mnohdy - ač si třeba myslíme , jak nám "štěstí"  nepřeje - stačí malý pohled na naše spící zdravé děti..

Vím, že tento příspěvěk nen příliš "optimistický" , ale myslím, že má své poslání, ale o tom až jindy..