Proč bychom se netěšili...

Čas od času si pokládám otázku, proč v naší společnosti neustále panuje kult věčné nespokojenosti a stěžování si na vše kolem..

Jisté je, že nežijeme v lehké době, a tato doba přeje hlavně silným a podnikavým jedincům. Jenže, co měli říkat ti, jejichž životy byly poznamenány, například válkou a podobnými krutostmi? Jak asi muselo být těm, jenž byli skoro každý večer schováni před válečnými událostmi, někde v přítmí sklepů, s obavami o svůj život i životy svých blízkých? Kdyby si tohle dnešní člověk uvědomil, určitě se mu nebude zdát, že žijeme v kruté a hrozné době. Každá doba má své pro a proti, a je také pravdou, že jistá životní nebezpečí, jsou aktuální v každé "dobové" současnosti. Ale "ruku na srdce", bral by někdo z nás - a hlavne z řad těch "chronických stěžovatelů" - takový poučný výlet do válečné minulosti, kde by se musel každou chvíli obávat o svůj "holý" život? Nebo raději zůstane tam, kde je, v teple a pohodlí svého domova.. Myslím si, že takový pomyslný návrat do minulosti by byl pro mnoho z nás velkým osobním přínosem, a že bychom si třeba uvědomili, jaké máme vlastně štestí, že jsme takovou dobu nezazili a známe ji jen z různých dokumentů, knih a vyprávění. A že i  když nám někdy není z toho, co se děje kolem nás a v naší současné spolecnosti do zpěvu, tak máme právo žít svobodný život a pokusit se sami změnit, co se nám samotným nelíbí. Jsem toho názoru, že češi mají krom "pověstné stěžovatelnosti" a závisti z úspěchů druhých, nesmírný smysl pro humor a ironii, a to i v těch nejtěžších dobových etapách. Stačí si uvědomit, že život v žádné době nebude "procházka růžovým sadem", ale že každý z nás může být sám sobě tím jediným a nejlepším "sadařem", pokud ovšem bude chtít zalévat..