Vzpomínka na našeho psího parťáka

Vzpomínkový a trochu smutný. Vzpomínka na našeho psíka. Možná, že i psi mají své duše, co nás chodí navštěvovat.

Dnes je to rok. Je to rok, co jsem si vyslechla od zvěrolékaře tu smutnou zprávu, že náš milovaný pejsek, nebude už příliš dlouho na světě. Ta zpráva byla jako šíp. Rychlá a mířila přesně. Byla smutná. Přesto jsem věřila v dobrý konec. Napadá mě, co je asi ten dobrý konec. Náš psí dědeček, byl už hodně nemocný. A tak, co je to dobrý konec. To, že se netrápil bolestmi moc dlouho, nebo by bylo lepší, aby tady s námi ještě byl, sice v bolestech a na kapačkách. Ale byl by s námi. Vzpomínáme na něj často. V dobrém. Abych se vrátila k tomu, co jsem psala. Když jsem psala článek o tom, že prognóza našemu psíkovi nedává příliš dlouhý život, netušila jsem, že za 6 dní už tu s námi nebude. Věřila jsem a doufala, že to bude alespoň nějaký ten měsíc. Nebyl. Dělali jsme, jak se tak říká „psí kusy“, aby se ještě trochu zotavil. Běhali a sháněli léky a jezdili jsme s ním na kapačky. A pak ho nechali v nemocnici a vozili mu tam jídlo. Najednou na něm bylo vidět, že už nechce být. Přestal jíst, přestal se zajímat, jen léky na utišení bolesti mu pomohli, aby v klidu odpočíval. Pokud máte někoho rádi, chcete, aby netrpěl. Zvířátka mají tu výhodu, že mi jim můžeme ulehčit cestu k věčnému odpočinku. Je to velmi těžké rozhodnutí, které můžeme učinit. U citlivějších jedinců, ovšem tohle rozhodnutí může vyvolat celoživotní otázku. Nejsem vrah svého psíka?

 Ve jménu dobra, páchám zlo. Souhlasím s uspáním, aby netrpěl. Jeho pohled, když přicházela zvěrolékařka s injekcí, nezapomenu do smrti. Myslím si, že za těch pár dní v nemocnici už věděl, že mu jde zas něco píchnout. Usnul. Pro nás, však je stále mezi námi. Bude to rok, co usnul věčným spánkem, ale včera večer, jakoby nás vítal, když jsme přicházeli do bytu. Tak jsem se podívala do kalendáře a zjistila, že je to rok, co jsme byli u zvěrolékaře, kdy jsme se dozvěděli, že je moc nemocný. Je to velmi zvláštní, jako by nás přišel navštívit. Však byl součástí naší rodiny a my jsme byli jeho smečka.

Jiného psíka už jsme si domu nevzali. Chodí nás navštěvovat, čas od času fenka Maggy, která bydlí u nás v domě. Pobude tu, okoukne co je kde nového, lehne si a kouká s námi na televizi. I na Vánoce za námi přišla. Pak se sebere a jde zas za svou smečkou. Je to psí dáma, klidná a milá. Jiná, než náš ztřeštěný a neposlušný kříženec Baldrick. Co ten nám navyváděl, když to na něj přišlo. Dělal nám svět veselejší a doufám, že i my jemu.

Některé předchozí psí povídky

https://luciemichalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=781511  

https://luciemichalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588925