Deník stárnoucí ženy

Je první den nového roku. Snad nějaká předsevzetí, či nějaká osobní přání bych si měla dát, jsem si myslela v duchu...Lidé to tak přeci dělávají. A tak jsem přemýšlela o svých neřestech a touhách. No, čehopak se toužím zbavit a co toužím získat. Nejlepší by pro mě bylo předsevzetí nechat si všechny své touhy.

Jak jsem tak přemýšlela, zjistila jsem, že touha je pro mě můj hnací motor. Touha něco vědět, něco vidět a zažít. Touha něco vytvořit a touha něco vlastnit ovládat a řídit a v neposlední řadě se jedná o touhu po životě. Touhy je všude dost, ale když se ztratí má to katastrofální důsledky. Tak tedy touha, to je ono, to chci.

A tak jsem zjistila, že mám velikou touhu zhubnout. Zvláště v oblasti stehen, zadečku a břicha. Znáte to... po svátcích ještě víc, než kdy jindy nás popadne touha zbavit se přebytečných kil, která se v nás usadila. Zdá se mi, že první leden je k takovému bilancování velmi vhodný, dá se říci, že se sám nabízí. Sice mě to stálo mnoho psychyckých sil, ale došla jsem k zrcadlu. Při pohledu do zrcadla, mě popadla stejná touha jako loni ve stejný den. No, a tak jsem si tedy řekla, že jdu do toho. Začnu cvičit. A tak, když jsem se tedy rozhodla, je nejlepší nic neodkládat a šup šup a jaké pak odkládání. Našla jsem si cviky (Sedm rad jak na to...deset rad jak nejlépe, znáte to)a odběhla...no popošla lehkým krokem a s jiskrou v oku do pokoje, kde je na cvičení víc místa. Ano, paráda tady by to šlo, ale... no na čem budu cvičit. Na zemi se mi nechce. Tak a je tu první překážka...Přeci to nevzdáš! tak teda něco najdu, no... Stará karimatka, ta by se k tomu mohla hodit. A taky jsem tu někde měla míč na cvičení, to by bylo prima cvičit s míčem. Kdepak se asi válí? Kdepak se na něj práší? Tak i tuto překážku jsem zdolala, bylo to už náročnější, ale dobrý... jsem dobrá nevzdala jsem hledání a teď už můžu začít. Jenže přeci nebudu cvičit v džínách! Tak někde mám věci na cvičení. Jo, ale kde a jestlipak mi budou. Neměla bych se na to všechno vykašlat? proběhla mi hlavou myšlenka. Vždyť zas tak hrozně nevypadám. Kdepak! zahnala jsem touhu po lenosti. Řekla jsem si, že budu cvičit, tak budu. Vyhrabala jsem někde z útrob skříně cvičební kalhoty a triko. Převlékla se. Lehla si na karimatku. A s úlevou si oddechla, že jsem to nevzdala. Byla jsem tak unavená z přípravy na cvičení, že jsem ležela a odpočívala po náročných přípravách. Měla bych alespoň zvednout nohu, když už tu tak ležím ve cvičebním, přemlouvala jsem se. Ajaj obě nohy naráz nezvednu... Tak jednu, no to mi jde...

A tak jsem odpočívala na karimatce a měla radost, že ležím a krááásně si rovnám záda.