Ztraceno v překladu, aneb v těátrje nělzjá piť vodku!

Když vás osud zavane na několik let do cizí země a nejste zrovna obětí nedobrovolného odsunu, hříčka v dějinném kolotoči nebo oběť čísi zlovůle, tak máte pocit, že byste se měli ze slušnosti naučit jazyk onoho státu. 

Já, jelikož jsem osoba vcelku slušně vychovaná: když někam vejdu, pěkně pozdravím, když odcházím, pěkně se rozloučím, když chci někoho poslat do…, no, vy víte kam, snažím se to udělat s grácií a noblesou vybrané řeči. 

Osud mě zavál do země s jazykem sice podobným mému rodnému, ale s celou řadou jazykových falešných přátel. Někdy je rozdíl jasný, odchylky jsou lehce vysvětlitelné a nic moc se neděje (např. vrag – nepřítel, je asi jasné, že vrah bude nepřítel oběti), jindy nad nelogičností jazykových posunů zůstává rozum stát (pitomec našeho fakultjeta – absolvent naší fakulty). 

Ruština miluje zákazy, příkazy a rozkazy, tak se není co divit, když na toaletě vidíte nápis, který vám zakazuje vyhazovat okurky do záchodové mísy! Pokud umíte rusky, nemůže vás to překvapit, protože víte, že vajgly se do mísy neházejí!

Máte rádi pohanku? Tak opatrně, abyste se náhodou neotrávili, pohanka je totiž prudce jedovatá mochomůrka. 

Občas mám taky strach z toho, co se v ruské škole učí mé děti. Kromě toho, že Lenin je ruský velikán, pevně vepsán do dějin tohoto hrdého národa, hned vedle Puškina a Dostojevského, tak mi jednou dcerka vyprávěla, že jim ve škole říkali, že mochomůrka zelená je jedlá houba. Vot! Tak tomu se říká nedorozumění, omyl, ztraceno v překladu! Přímo životu nebezpečno!

Děti jsou obecně jazykově přímé a jednoduché. Než jim průzračné myšlení a vnímání jazyka zahalí kalné vody gramatiky, než jim podmět s přísudkem, zkazí prosluněné dny šťastného analfabeta a než jim vyjmenovaná slova vydláždí cestu k vysněnému zaměstnání, tak uvažují logicky, nehledě na to, jak moc je jejich rodná řeč nelogická. A tak mi můj syn jednou řekne: „maminko, já tě tak miluju!“ a jindy řekne: „maminko, já tě tak návidím!“ Rozumějte, když existuje nenávidím, existuje i návidím, přece!

A podobně já pohlížím na ruský jazyk a různě si vymýšlím, protože se mi často nedostává slov. Tak něco vyzkouším a podle reakce mého společníka v dialogu poznám, zda jsem se strefila, nebo ne. Reakcí je několik:

1. Je slušný, nic neřekne, kývne hlavou, jakože rozumí, ale vůbec nerozumí (což má zřetelně vepsáno ve tváři, jelikož tvář prozradí více, než si myslíme, takže lehce pozvednuté obočí a ohrnutý ret je jasná známka neporozumění.)
2.  Dožaduje se repetice a přitom různě kroutí hlavou, dívá se někam do dálky a přemýšlí, co je to za slovo, snaží se ho zasadit do kontextu, což se může podařit, ale spíš ne. 
3. Myslí si, že pochopil, bodře se rozesměje (jen se pobav, mně to nevadí, natož aby mě to urazilo, že…), poplácá mě po zádech a snaží se uvést věci na pravou míru.

Někdy se jedná jen o drobné nedorozumění v přízvuku, který je v ruštině významotvorný, podobně jako délka samohlásek v češtině. Jindy dojde k omylu jen a jen z čiré nepozornosti, a tak jsem si například zhruba dva měsíce odličovala obličej dětským šampónem. Na flakonku bylo velkými písmeny napsáno, že je to pěnka dla dětěj a někde vedle malým „šampůň.“ „Když je ta pěnka dobrá pro děti, je to dobré i na mou tvář,“ říkala jsem si a vytrvale si čistila obličej levandulovým šampónem.

Občas vás v cizí zemi překvapí její zvláštnosti, specifika, věci, které zřejmě nikde jinde nepotkáte. Tak například tuhle si po ránu vykračuju se psem po lese. Vůně svěžího podzimního rána, tlejících listů, kapek rosy mě probouzí a podněcuje k hlubokému nádechu a výdechu. „Och, jak je ten svět krásný!“ řeknu si a najednou se mnou trhne pes, vleče mě dobrých pět metrů, sliny mu stříkají z huby, cítím, jak on taky něco nasává a vím, že něco potkal, něco co mu rozdráždilo smysly a chuťové buňky. A tu vidím uprostřed lesní pěšinky, uprostřed poklidného rána, nikde nikdo, ležet prasečí játra.

Netknutá, dokonale čistá, jako by právě spadla kuchařovi z prkýnka. Vedle nich stojí otevřená láhev vodky. Je plná. Rozhlídnu se, ale nikde nikdo. Vot! Ruský les po ránu. Odtáhnu psa, protože tuším, že játra a nevypitá vodka tady neleží jen tak, že mají nějaký hlubší smysl, že bude pokračování, že si pro to přece musí přijít majitel, který mezitím někde k těm játrům nakrájel cibulku.

Inu, jiný kraj, jiný mrav a nesluší se divit moc nahlas. Občas se stane, že někomu někde něco vypadne. Třeba uleželý camembert, bageta a láhev červeného ve Francii, suši a saké v Japonsku, tlačenka a pivo v Česku, hamburger a cola v USA, játra a vodka v Rusku…A tak nezbývá, než se pokorně učit jazyk hostitelské země a snažit se skrze něj nahlédnout do duše jejích obyvatel, pochopit a znát. Jedna věta v mé audioučebnici ostatně říká: „V tějátrje nělzjá piť vodku!“ No vidíte a zrovna to bych si myslela, že by neměl být problém!