Z hlediska matky tří dětí se nedokážu přesně rozhodnout, které roční období je lepší (nebo horší), jestli zima, nebo léto. Zima, přesněji zima v Rusku, je ovšem jedna velká radost.
Město pokryje měkoučká bílá pokrývka o výšce několika metrů. V lese, který se nachází přesně uprostřed města je tak zmrzlé ticho, že můžete slyšet, jak se lehoučce vznáší pára od úst a jak měkce dopadají na zem sněhové vločky. Pokud si zrovna dokreslujete atmosféru ruské zimy tím, že máte v uších sluchátka a do nich si pouštíte tklivého Vysockého, popřípadě Nohavicu, tak se může sát, že vás třeskutě vyleká seniorský přeborník ve větrovce s nápisem CCCP, který kolem vás probruslí na běžkách. Ano, probruslí. V Rusku se na běžkách bruslí. (Taky jsem to zkusila: párkrát jsem si rozbila pusu a párkrát vykloubila nohy z kyčlí a stále to neumím…)
Jenže v zimě je ten problém, že je zima! V Rusku, a viděla jsem to na vlastní oči – říkal to starý sovětský, rtuťový teploměr, jsme jednou měli i -30 gradusov! Mé děti, které pravidelně ztrácejí věci jako ponožky, boty, klíče, aktovky, pouzdra, karty na obědy, bundy, hřebeny, zubní kartáčky a rukavice…se vracejí z venku s lehkými omrzlinami na konečcích těla. Vpadnou do předsíně, sypou ze sebe zážitky ze svahu, strčí si ruce do šprušlí radiátoru a lehce z nich zasyčí.
Léto v Rusku nás zastihlo nepřipravené. Jednoho dne jsme se probudili a bylo +30 gradusov (ve stínu samozřejmě)! Rychle jsem dokoupila opalovací krém, kšiltovky a repelent-tovar, který zmizel z pultů stejně rychle jako tranzistorák za socialistické éry. V létě v Rusku ožijí komáři a klíšťata, hladově sedí v trávě, nebo někde na stromě a čekají na mě, moje děti a psa.
V našem městě není moře, takže se nemusím bát žraloků, kteří by nás sežrali při koupání. V našem městě je jen řeka Volha, která si svou nezdolnou silou vymlela krásné písčité břehy. Stačí vzít opalovací krém, lehátka, mandal, šašlik, termotašku se šampaňským, a velké balení repelentu, protože jestli jsme si už zvykli na ruské komáry a klíšťata, tak ruské ovády jsme poprvé potkali až u červnové Volhy.
Ležím na lehátku, v jedné ruce sklenka šampaňského, v druhé ruce plácačka na hovada, děti permanentně schované ve Volze, pod nánosem říčních řas, pes oblbující sousední fenu, manžel snažící se nepřipálit šašlik – a já sním o své pravidelné jógové dovolené na Korfu, kterou mi zákeřně překazil koronavirus.
Z hlediska majitelky čtyřicetikilového psa vím zcela přesně, které roční období je to nejhorší. Jsou to Jaro a podzim. Na jaře a na podzim se v Rusku vytvoří nestabilní podloží z hlíny a vody. Odborně se tomu říká bahno, nebo prostě maras. Je to přesně ta směs, ve které se můj pes s oblibou vyválí, a ještě si donese domů pěknou zásobu „na potom“. Na jaře a na podzim, pokud se nepletu, hárají všechny feny v okolí, takže není výjimkou, že si můj čtyřicetikilový pes najde nějaké místo, kudy včera, nebo předevčírem prošla zajímavá fenka, tam on zaparkuje, vyhrabe si tam díru, strčí do té díry čumák a nasává. To pak s tím psem nehnete.
Takový podzim v Rusku je překrásný, když chcete. Byla sobota babího léta, počasí se vydařilo a já jsem si chtěla nasbírat houby a rakytník. Přece to nebudu kupovat od bábušek před Pjerekrostkem! Nenechám se zahanbit, vyjedeme do přírody! Nabalila jsem zásoby na tři dny, pro případ, že někde zapadneme, a košík na houby! Logicky, když je vlhko, protože furt prší a je k tomu i teplo, tak rostou houby! Pojedeme někam, kde nikdo nechodí, takže podle mého předpokladu, bude stačit trochu se sehnout a všechny hřiby jen naházet do košíku.
„Nechceš si vzít na ty houby raději prádelní koš?“ Podpoří manžel můj zápal.
„Děti, vezměte prosím bandasky na rakytník,“ křiknu do dětského pokoje, zatímco vyhrabávám ze skříně prádelní koš na houby,“ ne tyhle ne, ty větší!“
A jelo se. Můj předpoklad byl správný. Zapadli jsme s Buchankou v první větší kaluži. Kaluž v Rusku, to je bažina o rozměru hrošího jezírka, to není žádná loužička na luhačovické kolonádě. Ba ne!
Naštěstí můj manžel umí s buchankou divy a ostatně, je na to dělaná, aby přejela nějaký ten maglajs.
Houby jsme nenašli žádné, slovy žádné, ani jednu. Skláněla jsem se jak jen jsem mohla, na pomoc jsem si vzala dokonce i jógovou pozici psa „hlavou dolů“, dokonce jsem chodila za naším psem, jestli nenatrefím na nějakého lanýže, a třebaže je náš pes někdy pěkné prase, tak tentokrát nic.
Alespoň ten rakytník jsme si natrhali, za cenu několika trnů na citlivých místech. Nakonec jsem si řekla: „lepší bude, když si to všechno koupím u bábušek před Pjerekrostkem, alespoň těm dobrým ženščinám nechám vydělat něco peněz.“
Inu, jaro, léto, podzim, zima, všechno má své krásy i strasti. Ale my se nevzdáme a s heslem našeho ruského trenéra na atletice Denise Botaskoviče: „v dešti nejdou vidět slzy!“ jdeme dál!
