Když je váš manžel dobrodruh, který miluje přírodu se vším, co mu může nabídnout (vedro i mráz, písek i sníh, vodu i poušť, hory i doly, lesy i stepi, medvědy i komáry…)
a k tomu je vědec, a dostane nabídku jet na několik let do Ruska, tak i přesto, že je Čech jako poleno (a těžko se vzdává českého piva a klobásy), tak neváhal ani vteřinu, a mě postavil před hotovou věc. „Budeme žít v Rusku! Sbal děcka a jedem. Ty jsi na mateřské, ty můžeš být, kde chceš!"
Protestně jsem vytáhla z knihovničky Solženicyna a zamávala jsem s ním před manželem: "toto si přečti!" Ale nepomohlo to.
A nyní, když si manžel pořídil svou vysněnou Buchanku, svou železnou královnu, pojízdný stan, tank i limuzínu v jednom, opatřil do ní záclonky a kobereček, polštářky i peřinky, nebylo vyhnutí a jelo se to zajezdit. Už si přesně nevzpomínám, jestli zrovna bylo jaro, nebo podzim (to v Rusku poněkud splývá), ale když nad tím tak přemýšlím, bylo nejspíš brzké jaro, protože sníh byl špinavý, rozmočený a všude se válely psí exkrementy (Rusové po svých psech na ulici zásadně neuklízí!). Zkrátka a dobře, kulisy na první výlet Buchankou byly zcela dokonalé.
“Pojedeme do Kimer.” Prohlásil vesele můj choť. “Sbal děcka, svačinu a jedem.”
“A horký čaj.” Zabrblala jsem si potichu.
“A termosku horkého čaje.” Zavelel manžel ze skříně, kde se v čemsi přehraboval. Nutno dodat, že od doby, co máme Buchanku, se pořád v něčem přehrabuje. Zajímalo by mě, jestli vůbec chodí do práce.
“Co je Kimri a kde to je?”
“Město, uvidíš, je to v Tverské oblasti, a jsou to ty Kimri”. Pochechtával se můj manžel, protože věděl moc dobře, co jsou Kimri a jaké tam jsou cesty.
A tak jsem sbalila děti, péřovky, náhradní rukavice, ponožky, boty, šály, čepice, dvě deky, tři termosky s čajem (jedna s čajem s rumem-pro jistotu), jeden velký bochník chleba, tři jabka, kus salámu, jednu lahev šampaňského (pro jistotu, jistotu) a jeden balík papírových kapesníků.
Pak jsme vyrazili do Kimer.
V Rusku je mnoho zvláštností, jedna z nich je například to, že to, co my, v EU, považujeme za polní cestu, je v Rusku považováno za normální silnici. Dlužno dodat, že to začíná už v Lotyšsku. A jakmile se na takové cestě ocitnete zrovna na začátku jara, kdy je všechno tak nějak rozbředlé, a máte normální auto (rozuměj, ne čtyřkolku), pak jste v háji jak Baťa s dřevakami. Naše buchanka čtyřkolka je (normálně fakt dobrá ruská čtyřkolka…) a tak jsme se polňačkami první třídy dostali do Kimer.
Měla jsem otlučenou prdel, lehkou otravu benzínovými zplodinami a roztřepaná jsem byla tolik, že například napít se toho čaje s rumem bylo absolutně vyloučeno. Blinkala jsem jen jednou, když jsem si neuváženě sedla do protisměru jízdy. Lahev se šampaňským zůstala neotevřená, nějak jsem měla pocit, že není moc co oslavovat...Mé děti si vesele užívaly každý hrbol a díru na silnici (jsou ještě ve věku, kdy si dokážou užívat i silné turbulence v letadle), a pak je uspaly zplodiny z benzínu, takže byl na chvíli klid.
Kimri je město zaslíbené (kromě Lenina) například filmařům z Ameriky, kteří natáčejí válečný biják, protože ušetří velké výdaje za kulisy. Měla jsem pocit, že všechny domy mají jen jednu stranu. Jediné, co mělo všechny čtyři strany byly paneláky, tipla bych si, že tak zhruba z Brežněvovy éry, takže nic moc. Co bylo starší, například něco, co trochu připomínalo zámek, bylo k uzoufání rozpadlé. Těžko si představit onu zašlou krásu, která v Kimrách panovala před pěti sty lety. (V rámci objektivní spravedlnosti musím objasnit, že Kimri je historické město, které by v současné době mělo projít jakoustakous rekonstrukcí-jak to dopadne a jestli na to zbydou peníze-to uvidíme časem-snad.)
Prošli jsme se po malebném nábřeží s vyhlídkou na malebný bombardér z druhé světové války a došli jsme se až na náměstí, kde se pod sochou Lenina konaly trhy. Strašně se mi tam líbily ručně vyšívané válenky, v přepočtu asi za tři tisíce korun!!! Tak jsme si koupili jen oříšky a sedli si na lavičku. Děti se koulovaly a honily holuby.
“Tak jak se ti tu líbí?” Zeptal se mě manžel, a při těchto slovech pohotově otevíral šampaňské, odněkud vykouzlil skleničky, nalil a ještě dokázal rozbalit oříšky.
“Miláčku”, usmála jsem se na něj a elegantně usrkla sektu (no dobře, možná úplně tak elegantní jsem nebyla), “co ti mám na to říct, vzal jsi mě nejpříšernějším autem na světě do nejpříšernějšího města na světě v nejpříšernějším počasí na světě.” Miláčkovi trochu ztuhl úsměv na rtu, ale nevzdával to a dolil mi skleničku. “Jestli mě chceš opít, aby se mi tu líbilo, tak to ani nezkoušej, nemáš šanci.”
“Neboj, však tu Buchanku máme jen na ježdění tady po Rusku.” Ubezpečil mě můj manžel, viditelně v klidu, protože moc dobře věděl, že to není pravda.
