Když nějakou dobu žijete v Rusku a máte dobrodružného manžela, tak je nezbytně nutné si pořídit skvělé auto do divočiny a k němu špičkového mechanika...
Můj manžel je muž, který se jen tak s něčím moc nepárá. Má už život nastavený jednoduše a černobíle: chce-nechce, líbí-nelíbí, půjde-nepůjde, koupí-nekoupí, vstane z gauče-nevstane z gauče...Dosáhl věku, kdy si muži plní své sny.
To, po čem můj manžel toužil nejvíce (kromě početné rodiny, kvalitních trenek a nového ipadu), je cestování divočinou spolehlivým autem, udělat si v tom autě šuplíčky na pilu, pilku, nožík, mačetu, hrnek na kafe, skleničky na šampaňské, držák na basu piva, provazy, provázky, gumičky, hřebíky, kladívko, pilník, luk a šípy, atd., atd.
Jednoho dne přišel s hotovou věcí, našel si Dimu a Dima mu našel auto, a nechává mě s dětmi na tři dny samotnou a jede pro to auto. Pak mi ho opatrně ukázal na obrázku. "Toto, je nejlepší a nejspolehlivější auto na světě. " Zapichoval ukazovák do fotky na mobilu. "To je něco jako Land Rover, rozumíš? Jenže lepší!" Ale já jsem viděla něco oválného, plechového, co vypadalo jako bochník chleba. "Vypadá to jako bochník chleba a ne jako Land Rover." Namítla jsem.
"Přesně!" Zaradoval se manžel, nad tím, jak jsem bystrá. "Je to Buchanka - auto do minového pole!"
Tak auto bychom měli. Mechanika bychom taky měli-Dimu. Dima je vystřižený z filmu Svéráz národního lovu. (Dlouho jsem si myslela, že je to komedie, takového, řekněme chytilovského typu, něco jako "kurvahošizdrávstvujtě" , dokud mi osud nepřihrál pár let v Rusku a zjistila jsem, že je to spíš dokumentární film.)
V Rusku hlavním parametrem, pro který si někoho najímáte na nějakou práci, není žádná upoceně napsaná reference, ale takové nevysvětlitelné nuance v chování a jednání. Někdy to může být postoj těla, tón hlasu, množství zlatých zubů, správně vykreslená prezentace toho, co umíte, správně nadávkované a načasované přiznání toho, co neumíte (nejlépe až po udělané práci), správný životní příběh, cokoliv, co je prostě silné, třeba i silně pronesený toust při páté sklenici vodky! Dima zkrátka manželovi povyprávěl svůj životní příběh správným tónem, zaujal při tom správný postoj a ukazoval často celou řadu zlatých zubů v ústech.
Dima pracoval pro Aeroflot (což jsou pro manžela špičkové aerolinky, které nezaměstnají jen tak nějakého blba), potom jako placený voják odcestoval dělat pořádky do válečné Jugoslávie. A pak: "Když jsem se vracel přes Evropu domů, tak si ve Slovinsku všimli, že jsem zapomněl odevzdat zbraně. Nu vot, nechali si mě tam dva roky v ťjurmě..."
Nu vot...
Toto učinilo na mého manžela velký dojem (dokázal to pochopit, protože on taky pořád něco zapomíná) a vůbec neváhal svěřit své vysněné auto do Dimových šikovných rukou. (To, jak jsme pak oba, o nějakou dobu později, nehezky vzpomínali na Dimu v lotyšské opravně traktorů, kde nám vyměňovali přetrhnuté lanko od čehosi, bez čeho to nejelo, popíšu někdy později.)
Zkrátka a dobře, Dima v cukuletu naši Buchanku opravil, vytunil, vyšperkoval, vymazlil...přidal záclonky na okýnka, kobereček na podlahu i bezpečnostní pásy pro děti a pro manželku (ať furt neprudí). Klimatizace pastajána niet, posilovač řízení-něvazmožno!
Celé to stálo jistě tolik co by mě stály dva nové norkové kožichy a diamantový prsten i s náušnicemi, což by mi slušelo víc než Buchanka. Poněvadž Buchanka fakt nevypadá jako Land Rover, dokonce ani jako Volvo, nebo třeba alespoň jako Škoda (na co taky vypadat skvěle, když jdete do minového pole, že...)
Buchanka je žíhaný, plechový kokon s nárazníkem připomínajícím tvář housenky. Dvě očička (světlomety), pusinka (nejspíš chladič), jen se usmát, promluvit a jsme v pohádce o mašinkách.
Když nám Dima opravenou Buchanku předával, vykouzlil něco jako úsměv (úsměvem, natož smíchem, správný ruský muž šetří!), a ujistil mého manžela, že pokud někde náhodou zapadne s Buchankou v bahně, tak mu má zavolat, kdykoliv a kdekoliv, a on ho do hodiny přijede vytáhnout....opravdovým autem!
Manžel se tomuto vtipu zasmál, skoupě, skoro jako pravý Rus, mávl rukou a vyrazili jsme na náš první výlet.
