V České televizi jednu dobu vystupoval právník, který si vysloužil přezdívku zpívající právník, protože své zážitky ze soudní síně dokázal přepsat do vtipných textů a přezpívat. Získal si tím velkou popularitu.
V Rusku mají také řadu právníků a nejspíš hodně z nich bude umět zpívat, ale mají tam jednoho, který se ještě něčím vymyká. Dalo by se říct, že je to takový influencer z tajgy, ruský Robinson, právník šikula. Je to člověk, který si jezdí od svinstva světa odpočinout do hlubokého ruského lesa, který je obecně plný vlků, medvědů a komárů, a NIC, opravdu nic si s sebou nevezme, kromě jedné věcičky, která se jmenuje chomutatěl. (Ve slovníku toto slovo nehledejte) Chomutatěl je nástroj na upevnění ČEHOKOLI pomocí drátů. A tak tento právník Robinson jede do tajgy s chomutatělem, s jehož pomocí si vyrobí dům, nábytek, loď, saunu, prut na ryby, pec. Uloví si rybu, upeče ji na peci, tu rybu sní pomocí příborů, které si vyrobil chomutatělem. A pak k večeru, než jde spát, si vyrobí dveře a k těm dveřím si vyrobí něco, co odpuzuje medvědy. Je to skutečně velký odborník na chomutatěl, vyrobí z něj cokoliv. Tato právnická osobnost, jednička ve světě kutilství, influencer z tajgy je hvězdou ruského internetu!
Jednoho dne, když si můj manžel dělal na internetu vědecké rešerše, natrefil na tohoto šikulu a byl omráčen. Ihned si objednal chomutatěl a poctivě hltal každé video, které právník vystavil na web. „Hele, pojď sem, honem, to musíš vidět!“ Ozývalo se často z gauče. „Chata! Kánoe! Kuchyňská linka! Sauna!“ Vypočítával můj manžel obdivně. „Všechno jen s chomutatělem!“
„A proč si to prostě nekoupí, když je to právník?“ Zeptala jsem se nejapně.
„Protože je to jeho radost, vášeň, náplň, jeho HOBBY! A moje taky, mimochodem.“
„Ach tak, chápu, a dokázal bys s tím chumoťolem spravit i naše popadané garnýže?“
„Chomutatěl a dokázal.“ Odpověděl manžel a otočil se na druhý bok, aby neviděl na naše popadané garnýže. „Ty máš jógu, já mám chomutatěl,“ vysvětloval mi manžel, „a ty se taky nepostavíš na hlavu jen tak na povel.“ Ukončil svou teorii dobrovolnosti a dál sledoval právníka šikulu.
Není tedy divu, že když se můj manžel v době ruské jarní karantény dobojoval k propustce z města, sbalil chomutatěl, a jelikož si ještě nebyl úplně jistý, že s tou věcičkou dokáže za dvě hodinky smontovat barák pro pětičlennou rodinu, tak přibalil i stan, spacáky, nádobí, příbory, zásoby jídla a pití na týden, kempingový nábytek, švýcarský nožík a vývrtku. Nás nahnal do buchanky a pak mi vesele řekl: „Já vím, že jsi smutná, že nám zavřeli sauny, ale neboj se, mám chomutatěl a velké balení potravinářské folie… Saunu si vyrobíme sami!“
Dorazili jsme do lesa, nastříkali jsme se repelentem a já jsem si sedla na sluníčko. Byli jsme na nádherném paloučku u kterého, zcela příhodně, tryskal ze země gejzír luhačovické vincentky. Tento gejzír udělal malebné jezírko a uprostřed toho jezírka, na ostrůvku, se rozhodl můj muž postavit saunu.
Svolal děti a protože věděl, že je v nich díky karantény nahromaděno obrovské množství energie a také věděl, jako správný vědec, jak tuto energii využít, měl v cukuletu nasbíráno celkem slušné množství saunových šutrů. Když si ty šutry prohlížel, občas jen zamručel něco jako: „ten by mohl vydržet, ten by nemusel vybuchnout, ten by se nemusel rozletět, ten by měl držet, ten vybuchne (a vyhodil ho), atakdále. Dělala jsem, že ten podmiňovací způsob neslyším a pevně jsem věřila, že můj muž moc dobře ví, co dělá.
Potom, opět s pomocí dětí a jejich neutuchající energie, nasbíral dřevěné pruty, které chomutatělem svázal do tvaru velkého íglů. Kostru tohoto íglů pak, i s dětmi, obalil potravinářskou fólií. Pak celé to obalené íglů postavil nad pícku ze šutrů, ve které se už zatápělo.
Pak jsme čekali ještě pár hodin, než se to celé pořádně nahřálo, já jsem se mezitím stačila postavit na hlavu, projít se po blízkém okolí, nasbírat ty největší petrklíče, jaké jsem kdy v životě viděla (že by vliv blízkého města s atomovým výzkumem?), pes si stihl několikrát odběhnout do lesa za smečkou vlků a párkrát jsme poklábosili s moskevskými výletníky, kteří na palouku jezdili na obrovských čtyřkolkách a byli zvědaví, co jsme zač a co tam stavíme: jestli daču, nebo skleník. Trochu jsem se divila, že moskviči neznají svého slavného právníka s chomutatělem.
Pak přišel večer a manžel slavnostně oznámil, že se jdeme saunovat. Všichni výletníci, kteří, stejně jako my, dostali propustku, byli už pryč, také trochu potemnělo, tak jsme se svlíkli, obalili do osušek a všech pět se nás namačkalo do vytopeného íglů. Manžel měl připravené nádoby s vodou, březovou větvičku a pět malých stoliček. Úspěch byl zaručen, vedro bylo řádné. Manžel, jak měl nastudovaná ta videa, chrstl kýbl vody na pícku, v íglů to zachrčelo a zapařilo, teplota závratně vyletěla na dobrou stovku a za ní rychle s jekotem vyletěly ze sauny děti.
Nakonec jsme si dali tři kolečka a příjemně jsme se vysaunovali. Ochlazovací fázi zajistil prudký gejzír ze země, který plnohodnotně zastoupil masážní trysky.
Dým ze sauny nás taky malinko přiotrávil, tak se nám nakonec spalo dobře. Časem jsme naše přírodní saunování dokázali dovést k úplné dokonalosti, protože jsme díky propustkám mohli do přírody jezdit ono jaro často. Když jsme se pak na náš palouček vrátili po několika měsících, na podzim, s údivem jsme zjistili, že tam naše sauna-íglů stále stojí, jen na jiném místě. Manžel byl polichocen, že ji ještě někdo využil, kromě nás, ovšem jen do chvíle, než zjistil, že ji použil jako záchod.
