Rok 1968, noc z 20. na 21.srpna, temná noc, temnější než obvykle, temná hlavně pro český lid, který je sice už zvyklý na to, že si ho občas nějaká ta velmoc zabere, ale probudit se a mít na zahradě ÚAZ buchanku?
A to ještě v tom lepším případě, kdekdo měl na zahradě místo trpaslíka najednou tank. Letní dny prochladly, sovětský voják se postavil na stráž se samopalem. Československo bylo zachráněno od diverzní činnosti demokratických živlů.
Rok 2021, noc z 20. na 21. srpna, spím neklidně, jsme někde v Polsku, u moře. Léto tohoto roku ukazuje svou méně přívětivou tvář. Na hotelové zahradě stojí náš ÚAZ buchanka. Míříme do Ruska, chceme jim tam přivézt trochu evropského pořádku, o který oni samozřejmě vůbec nestojí.
„Kakaja dura!“ říkají si často, když si stěžuju na rozviklaný záchod, u kterého hrozí, že každou chvíli spadnete a rozbijete si hlavu o ostrý roh nějaké zapomenuté hromádky kachliček.
Jsem člověk veskrze negativní, pořád mi to říká můj manžel a moje maminka mu s povděkem přikyvuje (s povděkem, protože je ráda, že mě vdala a zbavila se mě). Takže je jasné, že když jsme se před naším dalším putěšestvem do RF nechali testovat, tak výsledky byly negativní, o čemž mě informovala prostě a jednoduše sms zpráva: „Jste všichni negativní! Gratulujeme!“
Když jsme se blížili k hranici Polska s Kaliningradem (neznáte? Nevadí, taky mě nebavil zeměpis: je to taková ruská enkláva v těsné blízkosti evropských mocností jako je Polsko, Litva a Lotyšsko, kde od roku 1991 mohou Rusové jezdit na dovolenou a kde do roku 1991 byly jen tanky a děla a takové ty věci, co mají rádi kluci). Kaliningrad je město, kde najdete největší jantar na světě, prý ve velikosti koňské hlavy.
Tak jsme se tedy přiblížili ke hranici a já jsem se rozhodla trochu se pobavit a stáhnout si výsledky negativních testů v oficiálnější podobě, než je sms, čili chtěla jsem nějaký ten pěkný tečkovaný obrázek, jakýsi kvér kód a doufat, že civilizace na všech světových stranách mira má na ty kvéry čtečky.
A začalo absurdní drama, za které by se nestyděl ani Ionesko s Beckettem a Alfred Jarry by jen blednul závistí!
V e-mailu píšou: certifikát si vyzvedněte na ocko.uzis, dobrá tedy, jdu tam a zjišťuji, že abych byla člověkem, měla bych si stáhnout aplikaci e-identita, pak pro obdržení certifikátu aplikaci tečka a abych ho mohla přečíst, tak potřebuju aplikaci čtečka.
Pokud bych náhodou nechtěla tři nové vládní aplikace na svém již tak zaplněném mobilu, tak můžu obdržet certifikát po zadání jednorázového kódu, který mi přijde na mobil. „Tak to zní jednoduše,“ zavýskla jsem radostí. Avšak…
Jsem člověk sice negativní, ale vcelku uznalý a přístupný novým technologiím. Dovedu blahosklonně pochopil libůstky a slabůstky nejen mého manžela, ale také mých dětí a psa. Ovšem libůstky ve světě IT specialistů, zvláště těch, kteří jsou ve službách státu, čili mizerně placení, jsou mi obrovskou záhadou, ba kolikrát zdrojem neurotického záchvatu.
Tak například při prvních deseti pokusech o zadání mých údajů, které prokazatelně platí (myslím, tedy jsem! Mám email, občanku a telefonní číslo-tedy jsem), jsem zjistila, že pro Systém neexistuju, natož aby tak existovaly mé děti!
Po nějaké, příjemně strávené době, Systém řekl, že mi poslal kód na telefon jako sms. Ale nic mi nepřišlo! Podruhé mi Systém řekl něco ve smyslu: „teď jsem ti, ty hloupá, poslal kód na telefon, tak se tam podívej, než to budeš zkoušet znova!“ Ale kde nic, tu nic! Po třetí mi Systém řekl: „dobře, když na tom tak trváš, tak ti kód pošlu ještě jednou na tvůj mobil! OK? Co na tom nechápeš?“ A stále nic, jen manželovi pořád pípal mobil, což už mi připadalo krajně podezřelé, i když nejsem stíhačka.
Kód jsem tedy obdržela, ovšem na manželův mobil. Proč? „Zřejmě jsi, má milá, zadala do žádanky moje telefonní číslo!“ Informoval mě inteligentně můj manžel, který má vždy na vše jasnou odpověď. Že by už to se mnou bylo tak zlé? Přemýšlela jsem chvíli nad stavem mé zmučené mysli a když mě pak manžel požádal, abych zkusila stáhnout certifikáty dětí, tak jsem se raději trucovitě zavřela do svého světa a zbytek cesty jsem upřeně pozorovala ubíhající krajinu.
Nakonec jsme dorazili na hranici s ruským Kaliningradem a největší problém nebyl certifikát, respektive jeho absence, ale…loď!
Manžel si vozí na autě malý nafukovací člun, a právě ten zaujal nevzrostlého, celkem pohledného mladíka, který měl ten den službu na celnici. S rukama složenýma za zády obcházel naši buchanku, pozoroval z dálky děti, psa a mě, tvářil se jako to nejdůležitější kolečko v celém pohraničním soukolí. Zřejmě zrovna vyšel ze školy a pamatoval si ještě všechny předpisy a jal se je horlivě aplikovat v praxi. No, co vám tady budu psát, vše už přede mnou barvitě popsal ve svých sci-fi románech Bulgakov.
Nakonec jsme hranici úspěšně přejeli, trvalo to asi jen tři hodiny, a dojeli jsme k moři. Octli jsme se v koutu světa, kde je ještě příroda neporušená a původní, lesy divoké a moře čisté a voňavé. S přírodou jsme první noc souzněli natolik úzce, že jen pěkně živených pavouků jsem v našem pokoji napočítala asi osm. V každém případě západ slunce nad mořem, na jedné straně kuršské kosy byl impresionistickým zážitkem a východ měsíce nad mořem, jenž svou chladnou září ozařoval druhou stranu kosy, byl dechberoucí!
Drobné starosti s autem, které začmuchalo rodnou zem a lehkým chrchláním naznačilo, že má malý problém s převodovkou, manžel vyřešil rychle a střelhbitě. Buchanka je totiž unikátní vozidlo, kde jemné problémy vyřešíte gumičkou do vlasů a hrubé problémy kladivem.
Vot, tak to bychom měli. A nyní jedeme dál. Vaše zpravodajka ze země kosy a kladiva, hrdá občanka EU, kde se neviklají záchody a nesdílíte lože s pavouky, pokud zrovna nechcete a kde největším problémem je prozatím jen počet aplikací na jednu jedinou věc.
Paká!
