Jednoho krásného, letního odpoledne jsem ležela na terase, na lehátku s pohodlnou matrací, popíjela jsem drink a jedním okem četla detektivku a druhým okem pozorovala děti u bazénu, jestli ještě plavou, nebo se už topí.
V dvojím módu, relaxace a pohotovosti, jsem si vychutnávala brzké letní odpoledne, někdy koncem prázdnin, doma v Česku.
„Zpátky do Ruska pojedeme buchankou.“ Promluvil manžel z vedlejšího lehátka a strkal mi pod nos mobil, kde si vygooglil cestu do Ruska.
V krku se mi vzpříčila kostka ledu.
„Je ti něco?“ Praštil mě manžel láskyplně do zad.
„Ale já poletím, že?“
„Leda tak na rogalu,“ oponoval mi manžel, „uvědom si, kolik stojí letenka a kolik vyhodíme zby-te-čně!!! Peněz.“ Slovo zbytečně opravdu zdůraznil třemi vykřičníky.
Chvíli jsem přemýšlela, kolik tak stojí ta letenka a kolik bychom ušetřili, kdybych uměla lítat na rogalu. Manžel, dokonalý znalec lidských neřestí, zabrnkal na mou harpagonskou strunu.
Začala jsem se psychicky připravovat na 2000 kilometrů dlouhou cestu plechovým autem bez klimatizace a tlumičů, které je určeno na zachraňování obětí atomového útoku, nebo na cesty minovým polem. Autem, které je sice inspirováno americkými armádními vozy, leč bylo zdokonaleno sovětskou invencí, jež říká: cokoliv měkkého, pěkného, pohodlného, příjemného a zbytečně bezpečného je jen a pouze trestuhodnou imperialistickou nástavbou, kterou tvrdý sovětský člověk nikagdá nepotřebuje!
Manžel se však nezalekl a s pomocí Dimy (našeho všeschopného konstruktéra) buchanku přetvořil na pojízdný stan s jídelnou, kuchyní, obývákem a ložnicí.
Pak jsme s našim 4+kk vyjeli. Po cestě z manžela pomaličku vylezlo, že když už jel se svou milovanou buchankou z Ruska do Česka, objevilo se pár drobných problémů, které nechal samozřejmě ihned opravit, takže se nemám vůbec čeho bát. Já jsem se nebála, počasí bylo krásné, motor šlapal, manžel byl ochoten zastavit kdykoliv a kdekoliv na čůrání kohokoliv (je nás pět+ pes, takže často), moje jediná starost byla, abych nevylezla z auta s gumovým medvídkem přilepeným na zadku, protože mé děti se v zadní části vozu bavily polštářovou válkou a pojídáním bonbónů, které po sobě házely spolu s polštáři.
„Dima ti tady zapomněl namontovat neprůhlednou, zvukotěsnou přepážku.“ Navrhla jsem manželovi inovaci.
Cesta ubíhala pokojně až do Litvy.
Tam jsme dojeli druhého večera našeho putěšestva. Buchanka měla ještě tolik slušnosti, že dohrkala a dofrněla až před naše nocležiště, kde si hlasitě oddychla a vypla motor. definitivně.
Hezčí noc byste těžko pohledali, tolik hvězd na litevském nebi, tak nádherně voňavý a svěží letní vzduch. Taková nádhera a romantika… Ideální čas na odtlačení buchanky do dvora hotelu. Naházeli jsme spící děti do postýlek a pak jsem pohlédla na manžela s němou výčitkou. Dobře, dobře, dobře…nejsem dokonalá, úplně němá ta výčitka nebyla. Manžel mě ujistil, že hned brzy ráno zjedná nápravu.
Brzy ráno jsem šla vyvenčit psa a prohlídla jsem si místo, kde jsme nocovali. Byli jsme v malebné vesnici, kde bych za normálních okolností ráda strávila dovolenou. Svěží ranní procházku mi pokazily jen myšlenky na nefungující motor našeho auta a touha popojet dál, protože pauza v Litvě byla plánována jen na jednu noc, a ne na týden. Dloubla jsem do manžela, dala mu obložený chleba a kafe, a vyhnala ho ven hledat automechanika, V sobotu, v Litvě, na vesnici. Víte, Litva, to je malá země, nenápadná, člověk o ní pomalu ani neví. A všichni tam mluví rusky. Intěrjesna...
Naštěstí je můj choť mimo jiné také krizový manažer, který pracuje nejlépe pod tlakem, a našel partu mladých kluků, kteří chvíli kolem buchanky chodili, občas do ní někde klepli, někde praštili, někde kopli. Pak přišli na to, že kapota je uvnitř auta, otevřeli ji a s něčím zakroutili, do něčeho foukli, něco promazali a zašroubovali. Pak si oprášili dlaně o montérky a řekli: „ Nastartuj!“ Buchanka škytla, kýchla, prdla a pak nastartovala.
„Pajechali…“
Mladí Litevci nám zamávali a pak pokračovali ve svých sobotních, líných, litevských kratochvílích.
Buchanka, naše plechová královna, ujela dobrých sedmdesát kilometrů, než zasavila definitivně podruhé. V Lotyšsku.
„Proč nejedeš?“ Nechápala jsem, proč manžel zastavuje sto metrů před benzínkou a ne až u ní. „Chceš jen kafe a bojíš se přijet k čerpačce blíž?“
Manžel mlčel, jen sklonil hlavu a pomalu něco mumlal.
„Ty se modlíš, nebo co?“
„Jo, modlím se aby to jelo.“
„To je vtip, že“, zasmála jsem se, „tak to nahoď a jedem. Dáme si na té benzínce kafe.“
„Vystup, vezmi děti a jdi si dát kafe.“
„A co budeš dělat ty?“
„Nevím, zavolám autoservis.“
„Ano, to by bylo řešení.“ Práskla jsem dveřmi od buchanky, vzala děti a psa, a šli si na benzínku koupit plyšáky a kafe.
Chvíli jsem si podrážděnou samomluvou uklidňovala nervy a snažila se přesvědčit sama sebe, že to není pravda: „To není pravda, to není pravda!“ Mumlala jsem si polohlasně, zatímco se mé děti, spokojené, že dostaly nové plyšáky, pověsily hlavou dolů na prolízačky za benzínkou a vypadaly šťastně.
Naštěstí je můj manžel dokonalý krizový manažer, vytrénovaný lety praxe, a naštěstí je Lotyšsko členskou zemí EU a funguje bezvadně, tak odtahový vůz přijel ve chvíli, kdy jsem dopíjela poslední kapku kávy. Děti se obrátily a postavily se opět nohama na zem, usedli jsme do náhradního vozidla a dojeli do nejbližšího hotelu, kde bylo zrovna volno.
„Tady jsme byli i loni.“ Řekla jsem manželovi nevěřícně. „To je jediný hotel, kde mají vždycky volno, což je krajně podezřelé!“
„Mami, nebyli jsme tady i vloni?“ Zeptala se nejstarší dcerka, která si už ledasco pamatuje.
„Hmm, mmmm, řekl můj manžel, „to nevymyslíš, co?“ zasmál se. „to píše sám život.“
„To píše život s tebou!“ odfrkla jsem, „tenhle hotel má vždycky volné pokoje, protože tam mají strašnou sprchu, kde teče jen horká, nebo jen studená voda! Nemysli si, že jsem na to za ten rok zapomněla.“
„Tak hlavně, že máme kde složit hlavu, dáme si dobrou večeři, třeba tu mají i nějaký wellness a saunu.“
Můj manžel umí mluvit barvitě a dokáže toho naslibovat…Jediný wellness, který jsem si ten večer užila byla Kneippova koupel se střídáním horké a studené vody v neregulovatelné sprše. Alespoň ta večeře byla výborná a flaška červeného vína nám taky vylepšila vyhlídky.
Nadějný zítřek začal brzkým venčením psa, zatímco v lotyšském autoservisu naši Buchanku proklepali, prokopali, promasírovali, utáhli co se dalo, promázli a vytunili. Naše auto si užilo pravý lotyšský wellness. Vzhledem k tomu, že byla neděle a takový wellness pro Buchanku není úplně levná záležitost, zdvořile jsem požádala manžela, aby mi raději neříkal, kolik tohle lotyšské intermezzo stálo. Předpokládám, že zřejmě tolik, co by mě stála letenka z Prahy do Moskvy.
Manžel nakopl motor a „pajechali…“
Byli jsme kousek před Lotyšsko-Ruskou hranicí, v místech, kde se už objevují ostnaté dráty a hluboké lesy plné medvědů a vlků a komárů, a já jsem viděla, že je manžel poněkud nervózní, ale jelikož jsem člověk veskrze optimisticky založený, tak jsem si jeho nervozity odmítla všímat.
Hranice jsme projeli docela rychle, asi tak za dvě hodiny jsme byli hotovi a mohli jsme pokračovat v jízdě.
Manžel si viditelně oddychl.
„Co je ti, vezeš nějaké drogy, nebo co?"
„Ne, ale cítím, že asi není všechno s Buchankou v pořádku. Něco mi tady táhne“, poklepal na nějakou páku, „měl jsem strach, že se zastavíme na té hranici a už to nerozjedeme.“
„Vážně? Haha.“
A pak Buchanka udělala hrc prc a zase se zastavila. Tentokrát mazaně, daleko od autoservisu, od města, od čehokoliv, co by se podobalo civilizaci. A navíc, za ruskou hranicí! Po EU ani památky. Konec, divočina, hluboké lesy, medvědi, vlci, komáři…
„Není tady signál!“ Oznámil mi manžel přeskakujícím hlasem. Jsou chvíle, kdy i krizový manažer ztrácí své superschopnosti.
A v tu chvíli jsem tam, uprostřed divočiny, ztratila řeč, iluze, optimismus a navzdory mé hluboké lásce a úctě, kterou chovám ke svému choti, jsem přemýšlela, kolik znám dobrých rozvodových právníků.
„Dej za nás aspoň výstražný trojúhelník a stopni nějaký náklaďák.“ Poradila jsem nakonec manželovi rezignovaně.
Chvalabogu, řidiči ruských náklaďáků, kterých kolem nás projelo hodně, jsou tak ohleduplní, že alespoň zpomalili, když uviděli stojící auto v nesnázích. A jeden dobrák ze sta nakonec zastavil. A to byl vážně dobračisko od kosti.
Vyskočil z kabiny, v trenkách, tílku a pantoflích, cigáro v koutku. Vytáhl z těch trenek, nevím odkud, starou nokii, našel signál a přivolal pomoc.
Asi za další dvě hodiny, během kterých manžel se synem prozkoumali přilehlé lesy a ulovili něco k večeři, holčičky se líně po stopadesátétřetí dívaly na princeznu Sofii a já přečetla sto stránek detektivky, přijelo odtahové auto.
„Pajechali.“ Zamručel řidič, kterému z koutku úst visela cigareta.
„A kde máme náhradní vůz?“ Šťouchla jsem do manžela.
„A kde máme náhradní vůz?“ Přetlumočil manžel řidičovi s cigárem. Ten se podíval na svého kolegu:
„Co že to chce?“
„Něznáju, saditěs! Pajechali!“
Rychle jsem si sedli do naší unavené Buchanky, která se královsky vezla na korbě odtahového vozidla. Manžel se s blaženě spokojeným výrazem rozvalil za volantem, otevřel si pivo a kochal se okolními lesy. A pak jsme dojechali do nejbližšího, asi sto kilometrů vzdáleného města, kde byl autoservis a kde už věděli, jak na Buchanku, protože Buchanka už byla konečně doma.
