VA´LKA JE MI´R, SVOBODA JE OTROCTVI´, NEVEˇDOMOST JE SI´LA... Neza´lezˇelo na tom, zda napsal Prycˇ s Velky´m bratrem nebo nenapsal. Jako neza´lezˇelo na tom, zda bude v deni´ku pokracˇovat nebo ne. Ideopolicie ho dostane i tak. *
23. 2. 2022
Moskva, svátek, Den „zaštitnika“ vlasti. Výstaviště, lidi si užívají volného slunečného dne.
Stovky jich bruslí na překrásném kluzišti dlouhém dobré dva, tři kilometry. Kluziště je obrovské, Moskva je obrovská, kýčovitá jako obvykle. Kontrast mezi bohatstvím stalice a chudobou děrevny nemůže být větší. Vojenské stánky všude po Moskvě nabízejí „saldatskou stravu,“ je přece svátek zaštitnika vlasti. Vojenský stánek vedle nabízí suvenýry, triko s obrázkem Putina se zdviženým prstem a nápisem: „Prabljemy rešaju Migom, ili dvumja!“ ** Dosud je to jen špatný vtip.
Procházíme se kolem stánků. „Co když Putin vytáhne na Ukrajinu dneska, když mají ten vojenský svátek?“ Napadá mě. Manžel se mě snaží uchlácholit a nabízí mi saldatskou kaši. Je to zdaleka nejlevnější jídlo, které můžete v Moskvě koupit. „Třeba to ty děcka v budoucnu odradí jít k armádě, když dneska ochutnají kaši, kterou je tam krmí.“
Naivně si myslím, že dnešní ruská děcka budou mít na výběr.
24. 2. 2002
Prezident země, ve které dlouhodobě žijeme a máme ji svým způsobem rádi, vyhlásí válku jiné zemi, jen tak, pro nic za nic, nebo proto, že je to jen závistivý a zlý parchant, takže máme fakt blbou náladu.
„Už jsi četla zprávy?“ zeptal se mě manžel, na kterém bylo jasně vidět, že nejsou vůbec dobré. „Četla, objednej nám letenky na neděli.“ „OK“. Symbióza mezi mnou a mým manželem nikdy nebyla lepší, ani v začátcích našeho vztahu, když to bylo fakt pěkné.
Dneska už není pěkné nic. Proč vlastně mám pořád takovou depku? Teda, kromě toho, že možná bude třetí světová válka a manžel odmítl postavit pod naším domem bunkr.
„Juchů, letíme domů!“ Zakřičely děti, které opět, z nějakého, mně neznámého důvodu nebyly ve škole.
„Tak si sbalte aktovky a jednu oblíbenu hračku, máme jen příruční zavazadla.“
„Tohle mi taky nabal, prosím tě.“ Podává mi manžel dvacetiletý gruzínský koňak. „To je velmi vzácná a drahá věc.“
„Kolik to stojí, prosímtě?“ Chci vědět.
„Ani se neptej.“
„A není to zkažené, když je to tak staré?“
Manžel překulil oči a ani se mi neobtěžoval odpovědět.
25.2. 2022
„Tak letíme, nebo neletíme?“ Ptám se sama sebe filozoficky a tak nějak tuším, že neletíme, protože pojedeme na buchance. Česká vláda důrazně vyzvala své občany k opuštění země. Tak důrazně posloucháme.
Ve školce mi dává učitelka na papírku text, který se má naučit můj syn naizusť, je to trochu přihlouplá básnička k MDŽ.
„Promiňte, ale my odjíždíme.“
„Opravdu? A proč? A na dlouho?“
Odjíždíme, protože jste rozpoutali válku, a protože nechci žít v zemi, kde všichni mají plnou hubu míru a pak jdou se samopalem na souseda, tak proto.“
Tak na to nemám odvahu.
„Nevíme, na jak dlouho odjíždíme, asi napořád.“
„Aha, škoda.“ Pokrčila učitelka rameny.
Pokusím se narušit tvrdou slupku propagandy: „Proč Putin zaútočil na Ukrajinu? Proč?“ Zeptám se.
„Přece v Donbasu vraždili Rusy, musel něco udělat!“
26.2. 2022
„Moc se Vám omlouvám, prosím Vás, ne všichni Rusové jsou stejní, ne všichni podporují Putina, strašně se omlouvám za to, co udělal. Dneska jdu na protiválečnou demonstraci, jestli budu mít odvahu.“ Píše mi známý, zástupce mladé ruské inteligence, člověk, který chtěl odejít z Ruska. Už to nestihl.
27.2. 2022
Rána začínají čtením zpráv, jestli už náhodou neskončila válka. Neskončila. Je jen zase více mrtvých dětí. Potkávám naši ňaňu Aňu, chůvu, která jako by byla stvořená k tomu starat se o děti, dělat jim radost, tím, že můžou česat její dlouhé vlasy, tatínkům, že se na ni můžou dívat a maminkám, že jim tak hezky pomáhá. Prostě je to všeobecně oblíbená osoba.
„Aňo, prosím vás, nevěřte všemu, co vidíte v té vaší televizi.“ Snažím se.
„Hmm, mm. Já vím, ale já politiku nesleduju.“ Tváří se smutně, ale odmítavě. „Však zase bude dobře. Na shledanou.“
Jdu do obchodu, na chodníku vidím krčit se nenápadný nápis: „Niet vojně.“ Všeobecně se krčí všichni, teď se nikdo nikomu nedívá do očí, všichni mají skloněné hlavy. Tak nějak cítím, že je všude minimálně blbá nálada.
Loučím se s kamarádkou. „Je to strašné!“ hodnotí situaci, „ale Ukrajinci a Američani provokovali!“
„Čím provokovali, prosím tě?“
„No, byly tam přece ty útoky na vojenské základny…“
Moje ruština není dokonalá, ale to, co rozumím mi mozek nechce přijmout.
„Každopádně je to strašné a mělo by to přestat!“ říká kamarádka.
Ano, to souhlasím.
1.3. 2022
Pravda dostává zabrat, ale jsou lidé, kteří pravdu milují. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodila na univerzitu. Za nejasný a neocitovaný zdroj se pomalu vyhazovalo, zdroje z internetu byly považovány minimálně za „ne zcela důvěryhodné.“
Dostávám email od ruské organizace, která sdružuje učitele a kde jsem zaregistrovaná. Je silně protiputinovský, silně protiválečný, obsahuje linky na zahraniční média a ruskou verzi BBC, a výzvu o přeposílání.
2.3. 2022
Vyjíždíme na buchance směr Česko, trochu se bojím, co nám udělají v Evropě, když uvidí ruské vojenské auto. Naštěstí zůstalo jen u nelaskavých pohledů. Naše buchanka je ale jen auto, za nic nemůže, navíc má Euro 6 a české značky, je úplně evropská! Ona nemůže za to, že je z Ruska a že je tolik zelená. Mise na léto: přemalovat buchanku na růžovo!
Manžel se loučí se svým oblíbeným buchankomechanikem.
„Jeď, jeď co nejdříve, nikdy nevíš,“ radí mu. „tohle nevypadá dobře.“ Pokyvuje hlavou zkušený mechanik a veterán z Jugoslávie. „Mám rodinu na Ukrajině. Nevypadá to dobře.“
3.3. 2022
Poslední rozloučení s Ruskou krajinou. Brzy ráno, hromady čistého zmrzlého sněhu, ledový vzduch, který štípe, ostré slunce, které bodá, ticho, které rozesmutňuje, klid, který chlácholí, krása, která bolí. Smutek a zmar. K večeru přijíždíme na hranice. Před hranicemi jsou třicetikilometrové fronty kamionů. Všichni jedou pryč. Tam nikdo. Celníci jsou pečliví, prohlídka našeho auta trvá tři hodiny, kromě drog hledají zbraně, vzácné hudební nástroje, historické knihy, Febergého vejce, diamanty, zlato a dvacetiletý koňak. Jako na potvoru nic nemůžou najít a tak zaujatě listují „Historií Evropy“, která má asi tři tisíce stran a váží pět kilo a přemýšlí, jestli tuto knihu mají považovat za zbraň, nebo za provokaci. Děti běhají po celnici, skáčou přes hraniční čáru a hrají hru „hop Rusko, hop Evropa-hop Evropa hop Rusko.“ Před námi kontrolují ruskou rodinu, s ní jsou hotoví za hodinu.
Ruskou rodinu potkáváme na lotyšské straně hranice. Celníci je velice pečlivě kontrolují. S námi jsou hotoví za hodinu. Nejdéle jim trvalo najít čip po kůží našeho psa.
4.3. 2022
Ráno, Lotyšsko, Rezekne, město poblíž hranice, kde jsou jen dva slušné hotely. Náš hotel je plný ruských emigrantů. U snídaně potkáváme ruskou rodinu, známou z hranice. Dáváme se do řeči. Lotyši je kontrolovali ještě asi další tři hodiny.
6.3, 2022
Jsme doma.
7.3. 2022
Děti jdou do české školy. Dcera je šťastná, že konečně může rozvinout svůj literární talent v českém jazyce, který nepochybně zdědila po mamince a píše slohovou práci, na téma, co by udělala, kdyby žila v ideálním světě. Napsala: Šla bych k Putinovi a….NATRHLA BYCH MU PRDEL!!!
*George Orwell: 1984
**problémy řeším jením šmahem, anebo dvěma.
