V Rusku se toto jaro zformovala silná a dobře organizovaná armáda, plná krvežíznivých, nemilosrdných a všehoschopných příslušníků. Jsou velmi dobře cvičení, jsou nemilosrdní, nebojí se smrti, naopak, jdou jí chtivě vstříc.
Jsou jako nadrogovaní asasíni, kteří netouží po ničem jiném, než po krvi. Svou oběť napadnou tvrdě a zákeřně. Je jim úplně jedno, jestli je to muž, žena, nebo dítě. Jdou dokonce i po psech. Nepomůže nic. Vůbec nic, jen rychle utéct. Zavřít okna, nevystrkovat nos. Útočí ráno, odpoledne i večer. Jen v noci je trochu klid. Spí. Nakrmení, vyčerpaní po boji.
Když pojedete do Ruska někdy na jaře a náhodou zabloudíte do ruské přírody, která je ještě divoká a původní, tak si kupte pořádné balení repelentu. Komáři jsou všude a jsou neúnavní.
Druhý den našeho putování do Astrachaně, na jih Ruska, jsme začali svižnou rozcvičkou a rychlým balením do auta. Kromě komárů jsem zlikvidovala ještě jednotku klíšťat, která si našeho psa spletla se švédským stolem plným hojnosti.
Jestli se v Rusku něčemu opravdu daří, pak je to hmyz.
Když trochu cestujete po Rusku, může vás překvapit pár věcí. Pokud cestujete po Rusku tak často jako my, tak už vás překvapí máloco. Jen si uvědomíte, že vám na základce nelhali, když říkali, že je Rusko obrovské.
Další dny naší pouti na jih, když už si děti vytvořily v buchance svůj útulný zákop s plyšáky jako zbraněmi a bonbóny jako municí, když už jsem přestala reagovat na jejich prosby o jídlo, pití, čokoládu, zmrzlinu, čůrání, v pravidelných, zhruba pětiminutových intervalech, když už jsem přestala vnímat dotaz „mamí, už tam budem?“, když už jsem ignorovala oznámení „mamí, leze tady klíště…“ , jsem se, jak je vidno, stávala víc a víc apatickou.
Nejsem úplně dokonalá matka, ale jsem rozhodně zkušená matka a vím, že čím víc dětí máte, tím méně, se o ně, od určitého věku, musíte starat. Zejména, když cestujete v buchance po Rusku. Děti dostaly na dosah zásoby jídla a pití, a instrukce s názornou ukázkou, jak nejefektivněji zašlápnout klíště.
Manžel si spokojeně řídil buchanku dál a dál na jih, a se stoickým postojem a přesvědčením, že během naší cesty zhubne, odmítal jíst i pít. Kromě toho, pokud si představujete, že jsou širé ruské silnice lemovány Rohlenkami, motoresty, Macdonaldy nebo jen a jen prostými benzínkami s bufetem, kde si dáte na stojáka čočkovku, tak to teda nejsou. Ruské silnice jsou lemovány odpadky, které cestovatelé, zejména řidiči kamionů, vyhazují z okýnka, když sní doma udělanou sváču a vypijou limču.
Pohled z auta při projíždění Ruskem je dechberoucí : vidíte hluboké lesy, které se pozvolna mění v širé pláně úrodné půdy (zemědělské území zhruba o velikosti Polska), a ty se, více na jih, mění ve step. A to vše, je podél cest lemováno tunami odpadků.
„Už tam budem?“ Zeptala jsem se manžela, který pevně svíral volant, protože nám s autem házel protivítr o síle hurikánu. „Potřebovala bych na toaletu.“ Oznámila jsem manželovi, který rozhodně nic takového vůbec nepotřeboval. „My taky“, přidaly se děti, „a kdy už tam budem?“ Manžel něco zabručel, a já jsem viděla, že nám jen tak nezastaví. Před námi totiž jela další buchanka, s červeným křížem na kapotě, zřejmě tedy sanitka a manžel se jí rozhodl dojet. A jelikož jela ještě pomaleji než my, tak se rozhodl ji předjet. Byl to boj. Manželovi vyskočil adrenalin, zakručelo mu v žaludku, šlápl na plyn. „My chceme čůrat!“ Zakňučely děti. Manžel předjel buchanku - sanitku. Přidal rychlost na závratných devadesát, protivítr s námi zacloumal, z boku na nás působila tlaková vlna předjíždějícího náklaďáku, který se rozhodl sejmout dvě buchanky najednou. „Ale nám se chce opravdu čůrat - hodně.“
Manžel vzdychl a pod tíhou přírodních zákonů byl nucen zastavit. Zcela příhodně jsme projížděli kolem místní Rohlenky. Na starém, šedivém, ošoupaném baráku visel nápis „svěží šašlik“, který zřejmě nebyl svěží už hodně dlouho. Vítr síly orkánu hrozil strhnout střechu z vlnitého plechu a odvát opodál přivázanou krávu. Písek vířil vzduchem a zaslepoval nám oči i nos. Z baráku vykoukla holčička a zvědavě si nás prohlížela, za ní se ve dveřích objevila žena neurčitého věku a nejspíš přemýšlela, jestli má rozdělat oheň, zaříznout krávu a začít nám dělat čerstvý šašlik. „Tam máš toaletu“, ukázal manžel na křivou budku s nápisem „tualet“, která i z venku vypadala nebezpečně nehygienicky. Rozhlédla jsem se po okolí po nějakém stromě, nebo keři. Nikde nic, jen v povzdálí seděl na rezavém sudu muž, který se zřejmě chystal podojit krávu a který nás, jak jinak, se zájmem pozoroval. Vrhla jsem na manžela vyčítavý pohled. Pak jsme pokračovali dál.
Vítr neustával, ba naopak, byl stále silnější. „Buď ráda, že fouká proti nám, je to znamení, že bude teplo“, informoval mě manžel, který je mimochodem také meteorolog. „Raději bych, miláčku, vytáhla znova péřovky a váljenky a trávila večery se svařákem u krbu, než tenhle hurikán.“ „Neboj, hurikán to ještě není.“ Uklidnil mě manžel a pevně sevřel volant. Najednou se ozvala strašná rána: „uletěla nám loď!“ Zařvaly nadšeně děti, které už dlouho čekaly na nějaké dobrodružství. Chvíli jsem si myslela, že jen rozvíjejí svou fantazii a obrazotvornost, ale opravdu nám uletěla loď. Manžel opatrně zastavil, tak aby se buchanka nestala větrolamem a počkal až nás objede pár řidičů, kteří jsou zjevně zvyklí na padající lodě na silnici (jelikož nikdo ani nezatroubil, ani si nepoklepal na čelo.) Já jsem zhluboka dýchala, abych zpracovala šok. Děti se smály a vesele pokřikovaly a já jsem se vůbec neprojevila jako "holka do nepohody."
Manžel nakonec loď naložil zpět na střechu naší těžce zkoušené buchanky, přivázal ji ještě jedním provazem a rád, že má v kabině konečně ticho, pokračoval směr Astrachaň.
