Manžel se nervózně zavrtěl na gauči, vypnul televizi, natočil se směrem ke kuchyni, abych ho lépe slyšela a řekl klidným hlasem: „Putin právě vyhlásil
dva týdny prázdnin, sbal děcka, jedem do Astrachaně.“ Vlny z obýváku ke mně donesly něco jako „tinkadorachaně“, ale naštěstí se hned za zvukovým záznamem objevil manžel s tabletem v ruce, kde už měl pohotově vygooglenou trasu i se zastávkami, turbazami a všemi zajímavými místy, kudy pojedeme. Nějak mě přepadlo podezření, že tuto věc na mě chystal už delší dobu.
„A nemohli bychom letět třeba na Korfu? Tam nám nebudou šprtat do nosu a jsou vděční za každého turistu, i když není zrovna koronavirus a mají tam výborné ryby a víno a počasí, a znám tam jedno krásné místečko…“ Zkoušela jsem. Marně. Manžel měl nastaveny souřadnice Astrachaň a heslo: „I cesta je cíl!“
„Cesta je cíl, jen se podívej“, prohlásil a podal mi tablet. „Děti mají prázdniny, tady bude zima a déšť, v Astrachani bude krásně.“ Maloval mi idylickou projíždku růžovým Ruskem.
„A kde je ta Rachaň?“ Zeptala jsem se jako pravá blondýnka. „Astrachaň a je to na jihu. Bude tam teplo. A cos dělala v hodinách zeměpisu, prosím tě.“
„Strašně jsem se nudila a dobře mi tak.
Zajímavé je, že renomované gymnázium, na které jsem kdysi chodila, si dovolilo zaměstnávat učitele, kteří byli tak strašně nudní. Byli to zejména zeměpisář, fyzikář a matematikářka. Škoda, přeškoda, protože kdyby jejich výuka byla jen o něco málo zábavnější, tak bych si dnes dokázala jistě spočítat, že cesta do Astrachaně, na buchance bude drahá, dlouhá a drásající. Manžel by dodal: dobrodružná!
Naštěstí mě vždy bavily jazyky a tak jsem pohotově sáhla po učebnici současného ruského jazyka a otevřela jsem si kapitolu o cestování. Rychle jsem se naučila pár základních slovíček: avária (nehoda), štraf (pokuta), sputnik (spolujezdec, popřípadě vakcína), novičok (nováček, popřípadě jed užívaný ruskými tajnými agenty) a děvčica vrtichvóstka (fiflena řídící velké černé auto). V úvodním textu jsem si přečetla, že ruský řidič je nervózní řidič, jezdí rychle a zběsile a že nehodovost se za poslední dva roky navýšila o dvacet procent. Jazykově vybavená a úplně klidná a vyrovnaná jsem šla balit věci na cestu. „A sbal dětem kraťasy a sobě šaty, bude tam horko!“ Zavolal na mě z gauče manžel. Nabalila jsem jídlo pro pětičlennou rodinu a psa na čtrnáct dní, a oblečení na přejezd třemi teplotními pásy. Manžel vyladil Buchanku a pak se jelo.
Prvních deset hodin na cestě jsme strávili v dopravní zácpě kolem Moskvy. Pro ilustraci, Moskva je nejlidnatější město v Evropě, žije v ní oficiálně něco kolem 12 000 000 lidí, neoficiálně dalších pár milionů. A polovina obyvatel Moskvy tráví život ve svých SÚVečkách, Land Roverech, Range Roverech a jiných verech.
„A proč nemáme taky takové auto.“ Zeptala jsem se trucovitě manžela, když jsme stáli v koloně vedle velké černé Toyoty, kterou řídila drobná děvčica vrtichvostka. „Nám by se jistě hodilo více, než jí!“ Kývla jsem jejím směrem.
„Protože Buchanka je nejlepší a v zácpě jsme si stejně všichni rovni!“ Vysvětlil mi logicky manžel.
Pak jsme se pohli a dojeli jsme k přívozu, který nás měl převézt na druhou stranu nějaké řeky, kde manžel zarezervoval domeček v turistické základně (turbazi). Stejný předpoklad, že „když je na internetu napsáno, že přívoz funguje od 1.5. do 31.10, a je zrovna 1.5., tak přívoz bude fungovat“ mělo kromě nás ještě asi dalších deset řidičů, kteří už stáli ve frontě a čekali, až přijede nějaká ta pramice a převeze nás na druhý břeh. V Rusku je totiž hodně, ale opravdu hodně řek a Rusové, z opatrnosti, od druhé světové války, na některých řekách už ani nestaví mosty.
Chvíli jsme čekali a čekali a čekali a pak se šel manžel zeptat starého námořníka, s placatou čapkou, pruhovaným trikem, bílým plnovousem a potměšilým úsměvem, který seděl na kameni u břehu a lopal vodku, kdy přijede pramice.
„Vidíš tady nějaké lano?“
Manžel se rozlédl a řekl: „Ne.“
„A jak by podle tebe měla jet pramice bez lana?“
„Nevím.“
„Tak vidíš, to já taky nevím.“
„Takže nic nepojede?“ Ujistil se manžel, jestli se snad nepřeslechl.
„Nevím, já tady jen tak sedím a slavím svátek práce.“
„Aha, a kdy to pojede?“
„Nó, to se nejdříve musí natáhnout lano a pak to může jet. A já tady žádné lano nevidím! Ty snad jo?“
Ostatní řidiči, kteří vyposlechli rozhovor mého manžela a starého říčního vlka, který se náramně bavil naší nejapností, rychle naskákali do svých SÚVéček a vyrazili hledat most. Nejspíš podle navigace. Ale manžel je ze staré školy a pevně věří na lidskou dobrotu a ochotu se odvážil zeptat se vlka: „A kde je tady nejbližší most, pažalsta?“
„Chlapče“, smál se vlk pod vousem, „existuje jedna věc, která se hodí každému cestovateli,“ máchl zeširoka rukou a manžel se podíval na nebe, jestli už tam jsou hvězdy. „Jmenuje se mapa!“ Dokončil vlk v pruhovaném triku myšlenku a z plna hrdla se rozesmál. Manžel slušně poděkoval a nastavil do navigace slovo most.
Pak jsme ještě chvíli jeli, asi další dvě hodiny, než jsme našli most a než jsme se už konečně dopracovali k našemu prvnímu ubytování. V Rusku naleznete mnoho druhů ubytování a mnohé jsem již měla možnost vyzkoušet. Od luxusního čtyřhvězdičkového hotelu Mamaison v Moskvě (kde mimochodem k fantastickému snídaňovému menu podávají i šampaňské), ve kterém stačí omezit svou ruskou slovní zásobu na „spasiba“, popřípadě „spasiba balšoje“ a „chalát něnužen“, přes velmi příjemný Český dům, kde jste si na ruském území mohli dát skvělou plzeň a vepřo-knedlo-zelo, až po pronajatý srub u jezera a domečky v turbázích.
Ubytování v ruských levnějších zařízeních má jednu zvláštnost. Vždycky, ale opravdu vždycky se pod vámi kýve záchod. Častokrát jsem nad touto zvláštností měla možnost přemýšlet a napadlo mě jen jediné vysvětlení: „Stejně se to jednou bude měnit, tak nemá cenu to přidělávat napevno.“ Dost často se s vámi kýve i sprchový kout, a to i přesto, že jste zcela střízliví! „Však ten se taky bude jednou muset vyměnit.“
Kvalitní ubytování taky poznáte podle vody. Rusko je země bohatá na nerostné suroviny a skoro to vypadá, jakoby ruská půda byla ze železa. Voda od východu po západ, od severu po jih je železitá tak moc, že je s podivem, že vůbec teče. V kvalitních ubytovacích zařízeních je voda filtrovaná, takže po sprše nesmrdíte železem. Ironmani mají v Rusku ráj. Mimochodem, nikdy nepijte v Rusku vodu z vodovodu!
Domky v turbázích bývají většinou ze dřeva, jsou hezké, příjemné, útulné, ale občas šité horkou nití a tak se při jejich stavbě vůbec neobtěžují schovat trubky-vodovod, elektřina, vše je vedeno po stěnách a končí to někde v nějaké díře do země.
Nakonec jsme si na první zastávce našeho putěšestva udělali stejky na mangalu a seznámili jsme se se sousedy, kteří přijeli lovit ryby. Jeden přišel k naší chatce po svých a druhý se nechal tím prvním podpírat. Ten první dokázal mluvit ještě srozumitelně a souvisle a ten druhý už ne. Přišli se na nás podívat, protože se zajímali kdo jsou „ti lidi, co mluví nějakým divným jazykem a jezdí v ruské Buchance.“ Byli jsme pro ně zajímavý úkaz a tak rozehnali vodkomlžný opar a šli nás prozkoumat.. Nakonec si nás, občany nepřátelského státu, prohlídli a usoudili, že nejsme nijak nepřátelští, až na našeho psa, který žárlivě střežil stejky, a odebrali se do své chatky, vyspat kocovinu.
My jsme také šli spát, abychom nabrali sílu na další dny naší ruské odysey, která byla dlouhá a velmi, velmi zajímavá.
