Každý z nás má pravděpodobně nějaké vzpomínky na školu. Čas od času se nám vybaví všechna ta dobrodružství, která jsme prožili se spolužáky. Občas však mnozí z vás určitě zavzpomínají i na některé učitele, protože téměř každý potkal nějakého, který ovlivnil jeho život. Někdy na ně vzpomínáme s láskou, ale najdou se samozřejmě i takoví, které jsme v lásce moc neměli, ale přesto nám z nějakého důvodu utkvěli v paměti.
Já na své učitele vzpomínám moc ráda, protože jsem potkala mnoho takových, kteří mi hodně pomohli a svým přístupem mě naučili, že škola může být i docela příjemná. Potkala jsem samozřejmě i pár pedagogů, na které tak ráda nevzpomínám, ale víc bylo naštěstí těch, které jsem si oblíbila a jen těžko se mi s nimi loučilo. Na jednu učitelku však vzpomínám obzvlášť ráda, protože měla pro můj život velký význam, neboť mi umožnila chodit do běžné základní školy. Naučila mě číst, psát a počítat, ale hlavně ve mě věřila a tím docílila toho, že jsem do školy chodila opravdu moc ráda. Paní Jiřina Kalabisová je učitelka, která věnovala práci s dětmi celý svůj život. Řadu let pracovala s dětmi s nejrůznějšími poruchami učení a kromě toho ve volném čase vymýšlela pro žáky školy různé volnočasové aktivity. Založila menší taneční soubor pro děti, se kterým často vystupovala. Jednou jí ředitelka školky, do které jsem tenkrát chodila, řekla o mě a zeptala se jí, zda by mě nechtěla zkusit učit. V té době byla integrace nevidomého dítěte mezi zdravé žáky novinkou, o které se ještě moc nemluvilo. Velká většina dětí navštěvovala speciální školu pro zrakově postižené, která tenkrát byla jenom v Praze a Brně. Pro děti to znamenalo, že byly v poměrně ranném věku odloučeny od rodičů a to pro takové dítě není vůbec jednoduché. Moji rodiče si nedokázali něco takového představit a hlavně chtěli, abych měla příležitost chodit mezi zdravé děti. Pro paní učitelku to byla velká výzva a nakonec se rozhodla, že to zkusí. Měla tak možnost poznat něco nového a hlavně tím mohla dát příležitost jedné nevidomé holčičce chodit do běžné školy. Když si na ni vzpomenu, vždycky cítím tu sílu, která z ní vyzařovala. Neustále se usmívala a její hlas byl plný pochopení, lásky a trpělivosti. Její úsměv jsem sice nemohla vidět, ale cítila jsem tu energii, která z této drobné ženy vyzařovala. Neměla samozřejmě nejmenší představu, jak mě učit, ale chuť jít do toho jí rozhodně nechyběla a to je mnohdy víc než všechny znalosti. Odjela do Prahy, kde se naučila slepecké písmo a získala aspoň trochu představu, jak se mnou má pracovat. Začátky nebyly úplně jednoduché, protože jsme si na sebe museli zvyknout a hlavně jsme se učili důvěřovat jedna druhé. Je totiž podle mě důležité, aby učitel věřil v žáka a naopak žák důvěřoval svému učiteli. Prvním problémem, který jsme společně museli řešit, bylo čtení. Docela rychle jsem se naučila všechna písmenka a psala jsem poměrně rychle. Čtení však bylo mnohem složitější, protože je třeba mít v prstech dobrý cit. Ze začátku mi dělalo problém jednotlivá písmenka rozpoznat a tak jsem čas trávila neustálým trénováním. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem byla nešťastná, že mi to nejde. Moje učitelka však měla velkou trpělivost a trénovala to se mnou pořád dokola. Mnohdy jsme se sešli i mimo výuku a společně bojovali. Nakonec jsem to překonala a písmenka už pro mě nebyla nesrozumitelnými znaky. Přišla jsem pak čtení na chuť a hodně času jsem trávila s knížkou. Nejdřív jsem četla jednoduché slabikáře a pak i různé dětské knížky. Dělalo mi radost, že si můžu sama číst. Tento společný boj nám s paní učitelkou hodně pomohl a hlavně jsme poznali mnohem lépe jedna druhou. Do školy jsem chodila s chutí a vždycky jsem byla zvědavá, co nového se dozvím. Nejvíc mě bavila literatura, hudební výchova a třeba i přírodopis. Naopak jsem nenáviděla matematiku a geometrii. Nějak jsme se s tím vždycky poprali, ale rozhodně jsem těmto předmětům nepřišla na chuť. Paní učitelka s námi často chodila do přírody a společně se spolužáky mě seznamovala s různými květinami. Měla jsem tyto procházky moc ráda, protože jsem patřila k hodně zvědavým dětem a paní učitelka vždycky dokázala svým výkladem vycházku obohatit. Když jsem dokončila třetí třídu, začali jsme společně jezdit na tábor pro děti s postižením. Většina účastníků byla na vozíku a tak jsem měla možnost poznat, že existují i jiná postižení, která jsou mnohem vážnější než to moje. Těšilo mě, když jsem tam mohla někomu pomoci. Připadala jsem si najednou tak užitečná a hlavně jsem pochopila, že i já mohu udělat něco pro druhé. Jsem za tuto zkušenost paní učitelce moc vděčná, protože si myslím, že mě to naučilo hodně o životě. Kdybych měla popsat všechno, co jsme spolu prožili, byla bych tady ještě hodně dlouho. Léta prožitá s paní učitelkou totiž patřila k těm nejhezčím a o zážitky rozhodně nebyla nouze. Když jsme se na konci páté třídy museli rozloučit, byla jsem moc smutná. Naštěstí jsme se nerozloučili úplně, protože jsme se pak i nadále navštěvovali a vlastně to děláme dodnes. Pro každou z nás tenkrát začala nová životní etapa. Já začala chodit na druhý stupeň, kde jsem poznala nové učitele a získala další zkušenosti. Některé nebyly až tak pozitivní, ale i těmi jsem se naučila hodně o životě, ale to je zase téma na další článek. Pro paní učitelku také začalo něco nového. I nadále pokračovala v učení. Začala učit ve speciální třídě pro děti s handicapem. Mezi jejími žáky byly často děti s tělesným postižením. Všem dětem se věnovala s láskou a hlavně v každém našla nějakou schopnost, na které se dalo pak dále stavět. Mnoho dětí díky ní dosáhlo v učení velkých úspěchů a pomohlo jim to začlenit se do normálního života. Ještě do nedávna učila a to už jí bylo hodně přes 70. Zdravotní problémy ji nakonec donutily ze školy odejít. Stále je to však neuvěřitelně aktivní žena, která se i v pokročilém věku věnuje různým aktivitám, kterými pomáhá ostatním. Myslím, že patří k lidem, kteří toho vykonali nesmírně mnoho. Nikdy nezapomenu na to, co pro mě udělala a myslím, že nejsem rozhodně jediná. Hodně rodičů a dětí na ni vzpomíná s láskou a i po mnoha letech ji stále navštěvují. Patří jí můj velký dík a obdiv.
