Návštěva bývalé školy

Každý z nás si pravděpodobně občas rád zavzpomíná na školní léta. Já se dnes rozhodla navštívit školu, do které jsem chodila osm let. Najednou jsem měla potřebu setkat se s bývalými učiteli a zavzpomínat s nimi na všechny ty roky.

Mám z té doby velkou hromadu příjemných zážitků, ale najdou se samozřejmě i takové, které nejsou až tak hezké. S jednou učitelkou, která mě učila v mateřské školce a pomáhala mi i na základní škole, jsme se shodli, že nebude špatné tam zajít na návštěvu. Domluvili jsme se, že mě doprovodí, protože školu často v rámci své práce navštěvuje a s hodně lidmi se tam zná. Byla jsem zvědavá, jestli potkám některé bývalé učitele. Na řadu z nich totiž velice ráda vzpomínám, protože mi toho svým přístupem hodně dali. Když jsme se blížili ke škole, pomalu jsem začala místo poznávat. Asi bych tam sama netrefila, ale v paměti se mi najednou začala vybavovat cesta, kterou jsem tolikrát prošla. Šli jsme přes malý park a já si najednou vzpomněla, jak jsem tam chodila s jednou svojí učitelkou. Když bylo hezké počasí, procházeli jsme se a ona mi popisovala vše kolem nás. Najednou mi přišlo, že tu ženu vidím před sebou. V hlavě mi zněl její příjemný hlas a znovu jsem pocítila tu neuvěřitelnou sílu, která z ní vyzařovala. Byla mojí učitelkou čtyři roky a pro mě to je jedno z nejhezčích období v životě. Už po tolikáté jsem si znovu uvědomila, kolik mi toho dala a jak pozitivně ovlivnila můj život. Po přechodu na druhý stupeň už mě nemohla dál učit, ale já za ní ve volných chvílích stejně pořád chodila. Věděla jsem totiž, že je člověk, se kterým si můžu o všem povídat a že mnohé věci pochopí. V současné době už je několik let v důchodu, ale pokud máme příležitost, navštěvujeme se a povídáme si o všem, co nám život přináší. Když jsme vstoupili do budovy školy, prostředí na mě působilo dost cize. Všechno mi připadalo tak jiné a neznámé. myslím, že to tam hodně přestavěli. Není divu, když už od té doby uplynulo tolik let. Zamířili jsme za paní ředitelkou. Moc ji neznám, protože tenkrát mě učila jen pár měsíců výtvarnou výchovu a za tu dobu jsem se s ní moc nesblížila. Podali jsme si ruku a mě připadalo, že mě ráda vidí. I mě to potěšilo, protože vzpomínky na ni mám jen příjemné. Vždycky se mi snažila výuku nějak přizpůsobit a mám pocit, že hodiny s ní mě bavily. Navrhla mi, že si můžu školu projít a podívat se do své bývalé třídy. Prvně jsme však zamířili za mojí asistentkou. Když jsem přešla na druhý stupeň, začali se nám střídat učitelé a já mohla ve škole zůstat jen pod podmínkou, že budu mít asistentku, která mi bude se vším pomáhat. Přepisovala mi tenkrát texty, vyráběla různé pomůcky a ve většině předmětů seděla vedle mě. Mnohdy jsem potřebovala něco nadiktovat a nebo vysvětlit. Učitelé měli na starost celou třídu a tak nestíhali ve většině případů pracovat se mnou individuálně. Bylo tedy na mojí asistentce, aby mi pomohla, když jsem probírané látce nerozuměla. Tenkrát byla hrozně mladá a neměla žádné zkušenosti. Myslím, že právě dokončila střední školu a pokoušela se dostat na vysokou. Podařilo se jí to, když už jsem byla pryč. Dnes už by to tak jednoduché nebylo, protože asistent musí mít speciální kurz. Tehdy nic takového neexistovalo a tak moje asistentka neměla moc představu o tom, jak se mnou má pracovat. Dalo by se říci, že se učila spolu se mnou. Přála si, abych byla co nejvíce samostatná a při práci se mnou byla dost přísná. Myslím si, že určitá přísnost je potřeba, protože jen tak se může dítě něco naučit a vedení k samostatnosti je pro další život nezbytné. Problém byl, že moje asistentka často nevěděla, jak mě má některé věci učit a rychle ztrácela trpělivost. Občas zvyšovala hodně hlas a to mě trochu děsilo. Náš vztah tedy býval často napjatý a někdy ani jedna z nás nevěděla, jak dál. Mohlo by se zdát, že jsem na ni naštvaná, ale není tomu tak. Chápu, že to pro ni asi taky nebylo jednoduché. Když jsem ji dnes znovu uviděla, vůbec bych ji nepoznala. Dozvěděla jsem se, že studuje posledním rokem vysokou školu. Povídalo se mi s ní dobře a působila na mě mnohem lépe než před lety. Asi je to tím, že obě máme za sebou řadu zkušeností a roky změnily náš pohled na svět. Prošli jsme si spolu školu a já si připomněla některá místa. Je to tam však natolik jiné, že jen málo věcí zůstalo stejných. Pak jsme si chvíli povídali o našich společných letech. Zjistila jsem, že mám mnohem víc vzpomínek než ona. Myslela jsem si, že mi připomene některé zapomenuté zážitky, ale na moc si toho nevzpomněla. Hlavním důvodem mého odchodu ze školy bylo to, že k nám přišla nová učitelka na Angličtinu, která mě odmítla učit. Tvrdila, že neví jak a ani neměla zájem se tím zabývat. Několik měsíců jsem tedy seděla ve třídě a nic nedělala. Nakonec jsem se rozhodla přejít do speciální školy, protože jsem pochopila, že pokud to neudělám, budu mít později problémy. Ani pak to však nebylo jednoduché, protože jsem měla v Angličtině docela velké mezery a jen těžko se mi zameškaná látka doháněla. V rozhovoru s bývalou asistentkou jsem se o tom zmínila. Nechtěla jsem nikomu nic vyčítat, ale zajímalo mě, jak na to tehdy pohlížela. Řekla mi však, že si nevzpomíná, že bych měla takový problém. Přišlo mi to trochu zvláštní, protože tehdy jsem právě kvůli tomu odešla. Je však možné, že po těch letech opravdu zapomněla a nebo se o tom z nějakého důvodu nechtěla bavit. Neřešila jsem to, protože dnes už na tom nezáleží. Myslím, že nemá žádný smysl se pořád dokola zabývat minulostí a připomínat si staré křivdy. Mnohem důležitější je budoucnost a všechno, čeho chci jednou dosáhnout. Přátelsky jsme se rozloučili a já najednou byla ráda, že jsem do školy zašla. Už tam sice nebylo moc učitelů, kteří by mě učili, ale i těch pár rozhovorů mi pro připomenutí stačilo. Jsem ráda, že mi byla dána možnost chodit tolik let do běžné školy. Později jsem totiž začala studovat na škole, kde také neměli zkušenosti se zrakově postiženými. Díky letem prožitým mezi zdravými dětmi jsem se rychle všemu přizpůsobila. Přestup do speciální školy mi zase pomohl být v řadě věcí soběstačná a odpoutala jsem se od přehnané péče rodičů. Díky tomu jsem dnes schopná si v řadě věcí poradit a to mi dává mnohem větší svobodu. Samozřejmě jsem se také díky tomu seznámila s řadou přátel, které bych jinak nepoznala. Domnívám se tedy, že obě zkušenosti pro mě byly důležité a každá mě naučila něco, co mi později pomohlo. Když jsem dnes vyšla ze své bývalé školy, přepadl mě zvláštní pocit radosti. Je tomu už jedenáct let, co jsem odsud odešla a za tu dobu jsem ušla velký kus cesty. Pravdou je, že mám další dlouhý kus před sebou, ale já se na to těším. Jsem zvědavá, co mi život přinese.