Důležitým pojmem v mém životě je nezávislost a soběstačnost. To znamená, že pokud to jde, snažím se být v každodenním životě co nejméně závislá na pomoci druhých. I bez zraku si totiž člověk dokáže v řadě věcí poradit a může tak žít život, ve kterém má pocit, že je schopen se o sebe postarat.
Když se naučím nějakou novou věc, která mi později pomůže v samostatném životě, mám z toho radost. Jsou to taková moje malá vítězství, která mě posouvají kupředu. Pravdou však je, že sama bych jich nikdy nedosáhla. Pokud chce totiž žít člověk samostatně, musí si osvojit řadu dovedností. Některé z nich mě naučila mamka, ale jsou věci, u kterých je lepší, když je učí někdo, kdo má se zrakově postiženými zkušenosti. Dost dobře si třeba nedovedu představit, že by mě mamka učila chůzi s holí a trasy, protože na to je potřeba speciální kurz. Při výuce prostorové orientace je totiž důležité, aby ji učil někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Špatné vysvětlení by mohlo způsobit zrakově postiženému problémy, které by ho mohly ohrozit. Příkladem může být třeba přecházení přes přechod. Pro bezpečné přejití silnice s bílou holí je třeba dodržovat určité zásady, které osoba bez zkušeností může jen těžko vysvětlit. Naštěstí však existuje řada organizací, které poskytují zrakově postiženým služby zaměřené na výuku těchto dovedností. V posledních pár letech jsem měla některé z nich možnost poznat a moje zkušenosti jsou velice pozitivní. Když jsem začala studovat na vyšší odborné škole, došlo v mém životě k velkému přelomu. Tenkrát jsem doopravdy poznala, co to znamená samostatně se pohybovat. Když jsem chodila na střední, měli jsme internát a školu v jedné budově. Nebyl tedy moc důvod učit se nějaké trasy. Vychovatelé s námi často chodily ven a pořádaly pro nás různé volnočasové aktivity. Občas se samozřejmě stalo, že jsem šla někam sama ven, ale nebylo to až tak často. V takovém případě jsem se většinou někoho doptala a nějak jsem si vždycky poradila. Na škole byl lektor, který učil zrakově postižené trasy, ale tenkrát jsem jich pro život moc nepotřebovala. Musím přiznat, že jsem se ještě tehdy samostatné chůze trochu bála a tak jsem moc často bez vychovatelky ven nechodila. Situace se změnila, když jsem začala studovat na nové škole. Internát od ní sice nebyl až tak vzdálený, ale bez dobré znalosti trasy bych tam nikdy sama netrefila. Oslovila jsem tenkrát jednu organizaci, která poskytovala službu zaměřenou na výuku prostorové orientace. Jeden z pracovníků se mi hned začal věnovat a v krátké době připravil podrobný popis trasy, který jsem tenkrát myslím dostala i na kazetě. Každý den za mnou chodil a postupně jsme se spolu trasu naučili. Líbil se mi jeho přístup ke mně. Byl to podle mě velmi kvalitní lektor, který vše dokázal dobře vysvětlit a k tomu se ještě choval velmi přátelsky. Důkazem byl i fakt, že jsem trasu poměrně rychle uměla a mohla jsem brzy chodit do školy zcela samostatně. Součástí studia na naší škole jsou i různé praxe a tak jsem se musela učit trasy i tam. Při té příležitosti jsem poznala další lektory a se všemi mám podobně pozitivní zkušenost. Nesmírně si vážím jejich práce, protože to určitě není vůbec jednoduché a hlavně se jedná o zaměstnání, kdy má pracovník velkou zodpovědnost. Na tomto místě bych měla napsat, že tato služba je zcela zdarma a ve většině případů ji poskytují hlavně neziskové organizace. Lektor si tedy moc nevydělá a práce má naopak docela hodně. Aspoň v Brně to tak je a pokud potřebuji naučit nějakou trasu, musím to nahlásit s dostatečným předstihem. Ani dobrá výuka prostorové orientace mě však nemůže připravit na všechny situace a občas je nutné využít i další služby. Když jsem tento rok nastoupila do školy, došlo v dopravě k velkým změnám, které cestování značně komplikují. Dříve jsem se dostala na autobusové nádraží jedním spojem. V současné době však musím přestupovat a díky dost frekventovaným přechodům je to dost komplikované. Naštěstí by měly být opravy v nejbližší době dokončeny a doprava se tím snad vrátí zase do normálu. Cestování v současné situaci je pro mě však poměrně náročné a tak jsem se rozhodla využít průvodcovskou službu. Trasu nemá smysl se podle mě učit, protože by to zabralo hodně času a po dokončení oprav ji už stejně potřebovat nebudu. Když přijedu v úterý ráno do Brna, na nádraží na mě čeká asistentka, která mě doprovodí do školy. Když se ve čtvrtek vracím z Brna, přijde pro mě zase do školy a zavede mě na nádraží. Průvodcovská služba je placená a v Brně stojí přibližně 60 Kč za hodinu. Ráda si to zaplatím, protože se cítím v doprovodu asistentky mnohem klidnější a vím, že se vždy dostanu do školy včas. Zatím mám s touto službou dobré zkušenosti. Na asistenty se dá spolehnout a je s nimi dobrá domluva. Problémem je jen někdy nedostatek asistentů, protože v Brně je o tuto službu docela velký zájem. Vždy je tedy třeba domluvit se dostatečně dopředu, protože je někdy těžké sehnat asistenta. Průvodci jsou ve většině případů studenti s různých škol. Myslím, že je to dobře, protože to pro ně může být velice přínosná zkušenost. Je jasné, že jen osoba, která si vyzkouší práci se zdravotně postiženým, může pochopit jeho svět. Jsou totiž věci, které se z knih vyčíst nedají a přitom jsou pro efektivní práci tak důležité. Až budou opravy dokončeny, pravděpodobně budu zase jezdit sama. Myslím si však, že i v budoucnu občas průvodcovskou službu využiju. Když půjdu třeba něco vyřizovat na úřad, je dobré mít u sebe asistenta, který přečte nevidomému třeba nějaké dokumenty a nebo mu pomůže s vyplněním formuláře. Znám pár případů lidí, kteří nechtějí za průvodcovskou službu platit a nechají se všude doprovázet svými přáteli, kterým za to nic nedávají. Přátelé samozřejmě rádi pomohou, ale zneužívat je také není dobré. Já mám rozhodně lepší pocit, když si službu zaplatím. Díky příspěvku na péči se to dá finančně zvládnout. Myslím si však, že pro lidi, kteří potřebují asistenci každodenně, to je dost finančně náročné. To však je zase trochu jiné téma, o kterém by měl napsat někdo, kdo využívá asistenční služby pravidelněji. Sociální služby mi v mnohém ulehčují život a hlavně se díky nim mohu stát mnohem více nezávislá. Zmínila jsem zde jenom dvě, ale existuje jich mnohem víc, ale o těch napíšu až někdy příště, protože se týkají trochu jiných oblastí. Myslím si totiž, že je na toto téma potřeba psát, protože neziskové organizace dělají pro zrakově postižené opravdu hodně a nejen pro ně.
