Nechci se utopit v sebelítosti

Jsem holka, která miluje život a snaží se z něj vytřískat úplně všechno. Užívám si každou minutu, protože si myslím, že život je krásný a stále je na co se těšit.

Jsem docela dost velká optimistka, která se snaží vidět na životě hlavně to pozitivní. Snad je to tím, že jsem moc mladá a téměř nic hrozného jsem nezažila. Nemusím ještě řešit problém s hledáním zaměstnání, protože mám před sebou studium. Je možné, že až začnu žít se vším všudy a budu muset řešit každodenní starosti, můj optimismus mě opustí. Třeba se ze mě stane protivná ženská, která se nebude umět radovat téměř z ničeho. Budu jen s napětím očekávat každý měsíc peníze od státu a i tak si budu neustále stěžovat, že mám málo. Začne se u mě projevovat zatrpklost a zlost na všechny. Přátelům budu pořád dokola povídat, jak je život zlý a jaká jsem chudinka. Témata rozhovoru se budou neustále točit okolo mého postižení a to postupně povede k tomu, že mě přátelé opustí a zůstane mi jich opravdu jen pár a nebo v horším případě žádný. Moje zatrpklost a zlost se začnou prohlubovat a brzy se pro své okolí stanu nesnesitelná. Celý den prosedím u počítače, kde se budu vypisovat ze svých bolestí. Ze začátku mě asi mnozí politují, ale časem pochopí, že jsem jen ukňouraná osoba, která nemá žádné životní cíle a radosti. Můj virtuální svět přátel se pomalu začne hroutit a nakonec mi možná zbyde jen pár, kteří jsou podobného smýšlení. Náplní mého dne se stane přemýšlení nad tím, koho bych dnes mohla zkritizovat. Smyslem mého života se tedy stanou nejrůznější stížnosti a místo ve štěstí se budu topit až po krk v sebelítosti. Asi takto by mohl vypadat můj budoucí život a ta představa se mi ani trochu nelíbí. Přála bych si žít úplně jinak. Chci vykonávat nějakou práci, která mě bude bavit a svojí snahou ještě k tomu pomůžu třeba někomu dalšímu. Chci cestovat a poznávat svět. Chci si třeba časem založit vlastní rodinu a žít co nejvíce jako lidé bez handicapu. Uvědomuji si, že realita je někdy mnohem složitější a že třeba najít si zaměstnání je pro někoho s handicapem dost těžké. Nechci to však předem vzdát, protože věřím, že i já můžu najít nějaké uplatnění, ale jasné je, že pro to musí člověk také něco udělat. Toužím pokračovat životem po té radostnější cestě a myslím, že je to možné. Znám mnoho lidí, kteří mají sice hodně problémů, ale ze života se stále dokáží radovat. V této souvislosti se mi vybavuje jedna kamarádka, která je důkazem, že všechno jde, když člověk jen trochu chce a že i v tom špatném se dá najít radost. Tato žena několik let pracovala jako zdravotní sestra. Pak se u ní začala projevovat nemoc, která vedla k úplné ztrátě zraku. Náhle nemohla vykonávat své milované povolání a to pro ni byla kromě ztráty zraku další těžká rána, se kterou se musela vyrovnávat. Po období slz a lítosti dokázala svůj osud přijmout a našla v životě novou náplň. Začala se věnovat vytváření věcí z hlíny. Ze začátku to pro ni byla pouze terapie, ale teď už je to pro ni mnohem víc. Chce se stále více zdokonalovat a časem si udělat i nějaký kurz. Nemá to vůbec jednoduché, protože v důsledku svého onemocnění trpí velkými bolestmi hlavy. Sama však říká, že nejlepší je na to něco dělat, protože když jen sedí doma a přemýšlí o svých problémech, bolesti jsou ještě mnohem větší. Je to neuvěřitelně aktivní žena, která místo pláče nad osudem žije životem, ve kterém má stále co dělat a pro co žít. Takových příběhů znám ještě hodně a rozhodně se nemusí týkat jen lidí se zrakovým postižením. Zrovna včera jsem potkala při cestě do školy jednu známou ze střední, která je na vozíku. Jela do práce a říkala, že je moc ráda, že může pracovat. Vzpomínám si, jaká to byla na střední optimistická a veselá holka. Čišela z ní neuvěřitelná radost ze života a svým přístupem pomáhala i ostatním. Myslím, že se nezměnila, protože její hlas zněl stále tak pohodově. Když se setkám s takovými lidmi, vždycky mě to moc potěší. Mám samozřejmě bohužel i pár přátel, kteří nejsou zdaleka takoví optimisti. Před časem jsem jela na návštěvu k jedné známé, kterou jsem poznala na internetu. Velice brzy jsem pochopila, že jejími nejoblíbenějšími tématy jsou nemoci a stížnosti, jak jí všichni škodí. Ráda druhého vyslechnu, ale když se ta samá témata opakovala pořád dokola, bylo to už docela únavné. Občas jí zavolám, ale vím, že na rozhovor s ní potřebuji velkou dávku energie a trpělivosti. Snažím se ji pochopit, ale dobře vím, že takhle žít nechci. Nemám teď nejmenší tušení, kam mě život zavede a co všechno mi přinese. Doufám však, že mi zůstane ta jiskra, kterou mám v sobě teď a že se i navzdory problémům budu umět radovat ze života. Nechci se totiž utopit v sebelítosti. Místo toho chci žít!