Vymírající ekonomiky

Ruská ekonomika má svých problémů dost, ale vymírání země je daleko podstatnější potíž, než chabý neproduktivní průmysl či fatální závislost na surovinách. Čína směřuje k demografické krizi nebývalých rozměrů.

Evropě (včetně České republiky) přibývá na již tak zatížený krk balvan stárnoucí populace. V podstatě jedinou vyspělou a bohatou zemí, před kterou nestaví první polovina 21. století zásadní demografický problém, jsou Spojené státy.

Z dvaceti (samostatných států) s nejnižší porodností jsou všechny buď vyspělé a bohaté země Asie a Evropy, nebo postsocialistické státy. Včetně Ruska. Mimochodem jsou mezi vymírajícími národy stejně ty s velkou katolickou tradicí (Itálie, Španělsko, Polsko), jako země až skoro do morku kostí ateistické (Česká republika).

A Afrika se naopak stále přelidňuje. Z dvaceti zemí s nejvyšší mírou porodnosti (počet dětí na jednu ženu v plodném věku) je jich 16 afrických. Zbytek jsou nejchudší státy Asie. I zde platí, že náboženství nerozhoduje.

Demografie se již dávno stala globálním problémem. Už pouze kvůli migraci. A také se stala globálním ekonomickým problémem. Populační asymetrie musí nutně vyvolat asymetrii ekonomickou. I politickou.

Což svádí k potřebě hledat také globální řešení.

Jen to ne. Hlavně nedělejme žádné prudké pohyby, nebo to skončí podle známého ruského bonmotu připisovaného premiérovi země z let 1992 až 1998 Viktoru Černomyrdinovi: „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky“.

Pohleďme na to, jak rozporné jsou důvody neřešitelně vysoké porodnosti ve většině zemí Afriky a naopak extrémně nízké porodností jinde. V Africe a v těch pár asijských zemích je vcelku snadné, co by vyspělý svět mohl udělat. Hlavně žádná finanční pomoc, žádné udržování vládců, „aby to nebylo horší“. Fungují jenom dva recepty. První je školství. Bylo opakovaně prokázáno, že počet dětí na jednu ženu v plodném věku je v nepřímé úměře k míře vzdělání žen. Čím vyšší vzdělání, tím nižší porodnost. Čili když peníze, tak do školství. Když pomoc, tak učebnice. Druhý postup je také vyzkoušený. Ve fázi prudkého demografického růstu funguje jako výkonná brzda růst životní úrovně. Ten zajistí pouze zapojení afrických zemí do mezinárodního obchodu. Snížení bariér, žádná cla. Hlavně ne dotační programy.

A vůbec nevymýšlet žádné novinky. To znají velmi dobře v Číně. Politiku jednoho dítěte uskutečňovala země od roku 1979 do zhruba roku 2014 v rámci „plánu porodnosti“, aby ochladila maoistické dědictví brutálního růstu počtu obyvatel (mezi lety 1949/76 se počet obyvatel téměř zdvojnásobil). Výsledky jsou v podstatě tristní. Dva pro ilustraci. Vznikla nerovnováha v populaci a převaha mužských potomků. Jak přesně k tomu došlo, to raději ani nechtějme vědět. Preference udržení rodu v situaci povoleného jednoho dítěte se prostě projevila v tom, že místo klasického poměru zhruba 50:50 mezi chlapci a děvčaty se tento vychýlil statisticky podstatně k chlapcům. V daných generacích přebývá minimálně 30 milionů potomků mužského pohlaví. Z čehož by měla mít radost armáda, ale nemá. Noví branci jsou rozmazlení a vojáci vidí příčinu právě v politice jednoho dítěte, když se rodiče až patologicky zaměřili na jediného povoleného potomka.

Co s evropskou či japonskou nebo ruskou extrémně nízkou porodností, to je horší problém. Konec konců má i hodně odlišné důvody. V Rusku a dalších postkomunistických zemích typu Bělorusko jde zřejmě o určitou beznaděj z budoucnosti. Nedivme se, že když žijete ve státě, který se třicet let odráží ode dna, ale vždycky na něj zase spadne, že to není zrovna propopulační prostředí. Problémy typu Japonsko či Španělsko nebo Itálie budou vlastně asi podobné – jenom posunuté v životní úrovni pořádně výš.

Tak proč jsou Spojené státy do značné míry imunní? Nebo alespoň ne tak zranitelné? Proč i v době, kdy všechny vyspělé země zápasí s porodností od 0,8 do třeba 1,8 dítěte na ženu v produktivním věku udržují porodnost na hranici prosté reprodukce (nad úrovní dvou dětí na jednu ženu)?

Nevím, abych pravdu řekl. Ale mám svoji teorii.

Nesouvisí příliš s dostupností školek nebo se sociálním systémem, státní politikou porodnosti a s ničím podobným. Ostatně ve většině takových kritérií na tom nejsou USA nijak perfektně. Ale jsou jednou z posledních zemí, kde pořád (přes mnohé výstřelky posledních let) platí staré dobré „žij, a nech žít“. Kde platí, že co si vybojuješ, to máš. Ale zároveň, že když neporušuješ zákony, tak ti na to, co máš, nikdo nesmí sáhnout.

Pokud by si ostatní vyspělé země měly vzít někde příklad, tak možná právě tam. Možná, že nejlepší politika porodnosti je nechat lidi žít jejich životy a moc se jim do nich nemíchat.