Francouzský Playboy si mne ruce. Státní tajemnice (což je ve Francii prakticky členka vlády) Marléne Schiappa vyprodala náklad 100 tisíc výtisků a zřejmě vyprodá i 60 tisíc kusů dotisku. A to jsou její fotky vskutku decentní.
Protože on z hlediska nahoty (nikoliv psaného obsahu!) už celkově Playboy není, co býval – ale to by byla úplně jiná kapitola.
Samozřejmě se nabízí úvaha, jestli by některá česká politička (nikoliv nutně členka vlády) dokázala vyprodat oproti normálu řádně zvýšený náklad časopisu (jakéhokoliv, ale jaksi z principu věci mluvíme o erotickém ladění). Lze si jich představit dost (z koalice i opozice, to je asi jedno), u kterých by se dalo na sto procent říct, že efekt by byl spíše opačný. Ale že by nastal „wow efekt“ a tříhodinové nákupní šílenství? To by bylo složité hledání s výsledkem velmi nejistým. Ale třeba se mýlím, třeba by ten efekt fungoval i u nás.
Je třeba říct, jaký je to vlastně efekt.
Samozřejmě jde v podstatě o banální příhodu.
Úspěch čísla se státní tajemnicí pro sociální ekonomiku není zase nic tak mimořádně překvapivého. I v dobách, kdy fotografie byly podstatně odvážnější, než v naší vskutku téměř puritánské době (která však hned vedle akceptuje to nejtvrdší porno, jaké si lze představit, nicméně to je zase jiná písnička), prodávaly časopisy lépe ženy známé něčím jiným než nutně pózováním či takovým tím běžným modelingem. A vůbec to neplatí jen v Čechách, to je obecný fakt.
Největším prodejním úspěchem Playboye v Brazílii bylo kdysi v devadesátých letech číslo s mimořádně oblíbenou televizní moderátorkou počasí (nikoliv Počasíčka, což je poznámka pro pamětníky jisté TV obskurnosti). A to přes skutečnost, že na dané časy šlo o fotografie skutečně mírné. V Německu bodovala zcela mimořádně před nějakými dvaceti lety moderátorka tamní verze MTV. A tak dále, a tak dále. U erotických fotografií totiž vlastně nikdy neplatilo, že největší (prodejní) úspěch mají nejdokonalejší a nejvíce odkryté modelky. Daleko větším tržním trumfem byly i vskutku o něco méně fyzicky dokonalé, ale něčím známé či populární ženy.
Je to v jistém smyslu slova klasický ekonomický příklad dostupnosti a nedostupnosti.
V podstatě dokonalá krása je vlastně dostupná. V příkladu s Playboyem je na každé obálce, v každém čísle. Samozřejmě se můžeme přít o slovíčkách „dokonalá“ a „krása“, ale snad je jasné, co je myšleno. Mohu mít osobní vkus takový nebo onaký, ale časopis mi prostě poskytne určitou úroveň dokonalosti, ve které najdu jednou více a jednou méně zalíbení. Nicméně je to „anonymní“ dokonalost. Není náhodu, jak usilovně se mnohdy redaktoři snaží doprovodit obrázky textem nabízejícím nějakou výlučnost fotografované ženy od charity přes zálibu v klasické německé filosofii či obdiv k indonéským motýlům až po vlastnictví „nadupaného“ Harley-Davidsona. Většinou marně.
Jestliže se však objeví nějaká veřejně známá osobnost, probudí se voyeur. Běžné zboží „fotografie“ dostane nový obsah, nový podnět, který prudce zvýší zájem o něj. I ti, kdo věci nijak dramaticky neholdují, jsou nalákáni mimořádností. A tím kouskem „zakázaného ovoce“, totiž běžnou nedostupností. Samozřejmě – nějaké parametry musí být zachovány, například to asi nemohou být fotky z dílny Lojzy Nádeníčka z Dolní Plytké, ale to je samozřejmé.
Nedostupnost, alespoň obvyklá nedostupnost, to je to, co z věci udělá kasovní trhák.
Co je majstrštyk, to je tedy vydat takové fotografie jako členka vlády s kompetencí pro sociální ekonomiku v době největších sociálních bouří za deset let. To už chce hodně odvahy. Ale zase na straně druhé: Kdy jindy člen vlády dostane dvanáct stránek rozhovoru v prestižním médiu a s jistotou, že si to skutečně hodně lidí i přečte?
