USA se derou na místo ropné jedničky

Spojené státy se velmi pravděpodobně již během letošního roku nebo v nedaleké budoucnosti stanou světovou jedničkou v těžbě ropy. Je to neuvěřitelná renesance u země, ve které těžba roky skomírala.

Renesance těžby v USA během posledních patnácti let vejde do učebnic ekonomie. Samozřejmě již nyní vznikají erudované studie na toto téma a mnohé ještě vzniknou, ale určitě nebude na škodu podívat se na to, jak se tento „ropný zázrak“ rodil. Alespoň v základních obrysech.

Důležité je to proto, že vzestup těžby je jednou z příčin dynamického růstu americké ekonomiky. Pokud považujeme prosperitu a růst životní úrovně za jeden z hlavních (nezpochybnitelných) národních zájmů (vedle bezpečnosti), pak bychom si měli vzít z USA příklad. Nebo tam alespoň hledat poučení.

Amerika především, navzdory silné vnitřní opozici, uvolnila regulace, které těžbu omezovaly. A to pozor! Dělo se tak za administrativ republikánských, pak demokratických a nyní znovu republikánských. Jakkoliv se to odehrávalo s různou intenzitou, bylo tomu ve shodě politických reprezentací jinak velmi odlišných. Tedy první věc, která u nás elementárně chybí – politici byli ochotni nést reputační rizika spojená s uvolněním regulace. O tom si můžeme nechat pouze zdát.

Americká společnost většinově nikdy neslyšela na zoufalé výkřiky o „ropě, která patří národu“ a podobné socialistické konstrukty. Ty naopak velmi dobře známe z našich příběhů s lithiem. Je jich plný veřejný prostor. Podobně jako u uhlí či jiných surovin, kde existují velké antipatie společnosti k těžařským společnostem. Ostatně nadějné náznaky obnovení významnější těžby zlata se během nedlouhé doby podařilo zcela udusit.

Podobně Spojené státy nepropadly představě, že se „nerostné bohatství má šetřit na horší časy“, což je další z oblíbených omylů, které se u nás tradují. Což je vtipné zvláště u onoho lithia, kde nemáme tušení, zda za deset let ještě bude zajímavou a důležitou surovinou nebo zda nebude odsunuto k téměř zapomnění technologickým pokrokem.

USA totiž nyní profitují z pevného přesvědčení, že technologický pokrok je logickou součástí vývoje. Příklad pravdivosti? Technicky vzato před dvaceti lety Spojené státy nedisponovaly žádnými významnými těžitelnými zásobami zemního plynu a ropy (ve srovnání s tehdejšími velmocemi). Technologie a uvolnění regulací vedly k „zázraku“. Nyní zmapované zásoby postačí na několik desetiletí intenzivní těžby.

To souvisí i s oním „necháváním na horší časy“. Jaké „horší časy“? Máme nyní nějakou racionální představu o tom, jak dlouho bude světová spotřeba ropy stoupat? Víme, že nějakou dobu poroste v zemích, které považujeme za rozvojové a samozřejmě v Číně či v Rusku a Indii. Ale v zemích vyspělých? Velmi pravděpodobně během oněch několika desítek let, po které Američanům jejich ropa a zemní plyn vydrží i při současných znalostech a technologiích, dojde k dramatickým změnám ve struktuře spotřeby. A dost možná bude ropa již jen surovinou pro chemický průmysl. Nebo ani to.

Jistě – těžba ropy znamená ekologickou zátěž. O tom není spor. Ale Spojené státy nejsou v tomto směru zemí, která by ekologii neměla na zřeteli. Jakkoliv k tomu občasná prohlášení Donalda Trumpa třeba i svádějí. Nynější velmi ostrá diskuse o těžbě v pobřežních vodách Floridy je toho ostatně ukázkou. A je také ukázkou toho, jak se mají poměřovat dva veřejné zájmy. Je z tohoto hlediska důležitější tvorba národního produktu díky turismu nebo tvorba národního produktu díky těžbě? Kladu zde tuto otázku velmi elementárně, ale jen během té chvíle, kdy píši tyto věty, padlo k tomuto tématu ve Spojených státech jistě několik vyjádření vlivných i málo vlivných lidí, byly z různých stran posouzeny různé argumenty, věci se posunuly k nějakému neobyčejně silně sledovanému rozhodnutí.

A až toto rozhodnutí padne, ponesou jeho aktéři jak reputační riziko, tak i benefity.

Cesta USA k postu světové ropné jedničky byla umožněna souhrou několika aspektů. V politické rovině připraveností politických struktur nést následky rozhodnutí, jakkoliv byla spojena s reputačními riziky. Ve společenské rovině pak ochotou občanů země přijmout rozhodnutí, akceptovat je a nepodléhat představám plánovačů o lepším budoucím využití nerostného bohatství. Ve stejné společenské rovině pak vědomím, že technologický pokrok je součástí vývoje civilizace a že posuzovat budoucnost na základě současných znalostí je omezené.

Najde se v této zemi politická síla, která bude schopna předstoupit před občany a jednat s nimi dostatečně otevřeně a partnersky, aby mohla prosazovat podobná rozhodnutí, která vedla k renesanci americké těžby a k tomu, že byl obnoven robustní ekonomický růst?