Upracovavši se, aneb Našetřit si na důchod ve sto šesti…

„Mám si půjčit, abych mohl platit, zastavit duši, a přitom si šetřit na důchod ve sto šesti…“ sděluje nám raper Kato ze skupiny Prago Union. Vláda se tváří, že tak zle zase nebude a „nastavila strop“ důchodů na pětašedesát.

Ekonomicky je 65 let jako věk pro starobní důchod neudržitelný. Vážení a milí, na to máme málo dětí. A jelikož politicky je větší migrace do této země neprůchodná (nehledě na fakt, že o ní ani migranti nemají zájem), stojíme již pětadvacet let před pořád stejným problémem. Udržitelnost důchodového systému založeného na průběžném financování se limitně blíží nule.

Je to jako kvadratura kruhu. Nelze mít průběžný systém, když ubývá těch, co vydělávají. Několik notoricky známých skutečností. Prostá reprodukce obyvatelstva je někde na hranici 2,05 až 2,14 živě narozených dětí na jednu ženu v produktivním věku (obvykle se udává 2,1). Této hodnoty jsme dosahovali naposledy a krátce v sedmdesátých letech. Posledních dvacet let směřujeme naopak s plodností pod 1,5 dítěte na jednu ženu v plodném věku k tomu, že (bez přistěhovalectví) se každá další generace zmenší o cca 25 procent.

Proč tedy neubývá počet obyvatel České republiky? Nu, to je druhá rána důchodovému systému. V menší míře díky přistěhovalectví (ale to není ten hlavní důvod – jak bylo řečeno, zase tolik lidí k nám nechce). Ve větší míře kvůli prodloužení věku dožití. Několik málo čísel. V roce 1920 měl průměrný muž před sebou 47 let života, žena asi 50 let. 1938: muž 56,5 roku, žena 60,8 roku. 1968: muž 67,1, žena 73,4. 1989: 68,1 muž a 75,4 žena (jak vidno, tak normalizace a reálný socialismus nebyly v tomto směru nijak výkonné – cynicky řečeno to prospívalo vyrovnanému rozpočtu). A pak tu máme rok 2015: průměrný věk dožití muže dosáhnul 75,8 roku a ženy 81,7 roku. (Nechci strašit, ale projekce na rok 2055 je 84 roku u muže a 89 u ženy.)

Čili – v roce 1989 měl před sebou (podle tehdejších pravidel) občan muž asi tak osm let pobírání důchodu, občanka žena něco přes patnáct. V současnosti je to u muže asi 12 let a u ženy skoro 18 let. A to pozor: kvůli zmíněnému úbytku obyvatel v každé nové generaci tady máme třetí součást smrtícího koktejlu. A to je poměr mezi občanem v produktivním věku (platícím daně) a občany ve věku neproduktivním (děti plus důchodci). V roce 2000 jsme měli sedm lidí v produktivním věku na tři v neproduktivních kategoriích (z toho 7 v produktivním věku ku 1,4 ve věku poproduktivním, tedy důchodce). V roce 2025 to bude šest lidí v produktivním věku na čtyři v neproduktivních letech (z toho 6 ku 2,2 důchodce). A v roce 2055 (což je za chvíli)? Lépe nevědět, ale bude to skoro pět ku pěti (5,4 pracujících na 3,2 důchodce a 1,4 dítěte). A to jsou modely počítající s jistou nezanedbatelnou mírou přistěhovalectví.

Ve skutečnosti je tedy dramatická diskuse o „zastropování věku odchodu do důchodu na hranici 65 let“ pustá politická hra bez skutečného obsahu. Samozřejmě je zde však ještě další okolnost. Dejme tomu, že průměrný důchod by měl být alespoň 45 až 50 procent průměrné hrubé mzdy (to je rozmezí, ve kterém se historicky pohybujeme, vynechme nyní fakt, že jsme zemí s neúměrnou nivelizací důchodových příjmů).

Pak se nám již narýsovala neřešitelná trojčlenka. Pokud poměr přispěvatel/důchodce poklesne ze 7:1,4 na 5,4:3,2, nemůže být obvyklé plnění 45 až 50 procent hrubé mzdy, ale dostaneme se někam lehce nad 20 procent. Je ještě jedno řešení. To by musel odvod na důchodový systém vzrůst na minimálně dvojnásobek současného stavu. Což ani jedno nevypadá politicky průchodné. Ještě tedy zbývá ono „zastropování“, čili zvýšení věku odchodu do důchodu na podstatně více než oněch 65 let. Hovořme tak o sedmdesáti letech.

Jenže to zase není tak úplně realistické – copak totiž budou ti pětašedesátníci vlastně dělat? Nu, v hutích nebo jako zedníci na stavbě asi těžko. On totiž ten náš stále vyšší věk dožití neznamená (což je opravdu smutné) věk dožití ve zdraví. Lékaři pracují s kategorií, kterou lze nazvat bezproblémovým věkem dožití. Je to věk, do kterého nemá člověk vážné, trvalé potíže s nemocí (jedno jakou). Takové potíže, které omezují jeho pracovní schopnosti. A asi nikoho, kdo má na krku víc než padesát křížků, nepřekvapí, že tento věk se zvyšuje daleko (ale opravdu daleko) pomaleji, než věk dožití.

A to – při vší úctě ke stáří – vynechávám celou dobu ještě jeden aspekt. V současnosti tvoří věková kategorie nad osmdesát let asi 20 procent důchodců. V roce 2055 to bude 40 procent. Co to udělá s náklady na zdravotní péči?

Ve skutečnosti je tedy Kato s poněkud děsivou vizí důchodu ve sto šesti k ekonomické pravdě poněkud blíž než vláda a její strop v 65 letech. Ten zase respektuje reálné pracovní schopnosti obyvatelstva, pohříchu je to hospodářská utopie.

Přeji nám všem pěkné vyhlídky a mám v podstatě jedinou radu. Šetřete, investujte, škudlete. Vaše děti se o vás nepostarají, protože je nemáte, přistěhovalci na vás vydělávat nebudou, už jenom proto, že nejsou (opravdu do toho nechci plést tak zvanou migrační krizi, neboť to je naprosto jiný příběh), a stát se o vás nepostará, protože na to nebude mít peníze.