U Kobani se bojuje za Prahu

Diskuse o vyzbrojování Kurdů je jalová, protože ve skutečnosti není o čem diskutovat. Jestliže rozhodnutí poslat pešmergům alespoň náboje a další munici vyvolalo u některých lidí nesouhlasné výhrůžné vztyčení ukazováčku s káravým „co je nám do toho“, jedinou rozumnou odpovědí je najít v českých zásobách také něco, čím se dá střílet a poslat to na sever Sýrie a Iráku bez dalšího odkladu.

Dnes jsou Kurdové jedinou silou, která krotí jednotky ISIS (Islámského státu v Iráku a v Levantě, také proto někdy ISIL). Shodou řady nešťastných okolností jsou dnes tyto sunnitské milice v podstatě nejlépe vyzbrojenou složkou v oblasti, mají bohaté financování díky obsazeným ropným polím, vykradeným zlatým rezervám bank a pravděpodobně i díky soukromým sponzorům z řady arabských zemí. Už je asi banálně známo, že pokud někdo nemá nouzi o výzbroj, tak jsou to právě tito fanatičtí šílenci, za kterými zůstávají zvěrstva srovnatelná s řáděním nacistů či japonských jednotek v Číně, s nejhoršími zločiny sovětského komunismu, Mao-ce-tungovou Kulturní revolucí, s Pol-Potem, genocidou ve Rwandě a snad ještě se severní Koreou. Militantní islám našel svoje ztělesnění, a když se mu v posledních dvaceti letech nepodařilo ovládnout žádnou z existujících zemí, chopil se možnosti dosud nevyzkoušené – prostě vytvořit si svůj vlastní stát. A na jeho území zahájili bojovníci ISIS vlastní verzi genocidy. Proti chalifátu je Al-Kajdá roztomilou a téměř nevinnou zábavou zlobivých chlapců.

S jistou dávkou nadsázky na to tak zvaný Západ kašle. Veřejnost (tento démon požírající demokracii) se daleko raději baví intelektuální hrou na podporu zbídačených Palestinců a odsuzováním Izraele, vyvražďování křesťanů, doslovné zapalování málo zapálených sunnitů a systematické (to naprosto není nadsázka) vyvražďování šiítů nechává přejedené Evropany v klidu. Pokud ISIS přes leteckou podporu USA (angažmá ostatních zemí je symbolické) nakonec kurské milice rozpráší, budou sunnitští džihádisté ovládat celý sever Sýrie, budou stát nejen na hranicích Turecka, Iránu, ale relativně nedaleko Arménie a Gruzie, zároveň téměř na dostřel Libanonu, což je jenom skok do Izreaele, budou silnější než dříve a jejich přitažlivost pro další bojovníky bude obrovská. Jestliže nebude ISIS zastavena nyní, stane se skoro nemožným jí zastavit později. Sunnité tvoří minimálně 75 procent všech muslimů. V Turecku představují například asi 80 procent obyvatelstva. Ale Irán je z devadesáti procent šiítský a také Irák vykazuje šiítskou většinu (cca 65 procent obyvatel). Nehledě na to, že v dnešní syrské válce nejde a nikdy nešlo o boj demokratů proti Asadovi (snad kromě prvních demonstrací). V Sýrii vypuklo něco, co můžeme s klidným svědomím s odkazem na dějiny vzájemných vztahů katolíků a protestantů nazvat Třicetiletou válkou islámu.

Cynika by to mohlo uspokojit. Můžeme si vlastně říct, že není špatné, když se přece jenom relativně daleko od Evropy pobijí z našeho pohledu nepochopitelní sunnité a šiíté, kteří se nenávidí kvůli sporu o nástupnictví někdy v sedmém století našeho letopočtu. Jenže tento konflikt, pokud opravdu vypukne, může skončit vytvořením vojenského a ekonomického monstra, které budeme jenom těžko pacifikovat (přičemž toto slovo je v podstatě nepatřičné v daném kontextu). Jestliže se podaří ISIS opravdu stabilizovat chalifát, může nastat dominový efekt.

Když prezident Miloš Zeman vyzývá jak český stát, tak i NATO a obecně demokratické země k podpoře pešmergů, není to volání nějakého vojnychtivého neználka. Je to rozumný postup nyní, když válka hrozící zachvátit celou oblast ještě jenom doutná. Když mluvíme o „celé oblasti“, pak to je včetně takových zemí jako Bahrajn, Omán, Írán, samozřejmě Libanon, potenciálně Kuvajt či Saudská Arábie nebo Egypt, Libye, Alžír či Tunis. Tady nejde o to, že by se vlády těchto států pustily do vzájemných bojů. Pravou otázkou je, zda se nezačnou černé vlajky chalifátu objevovat pod dojmem vítězného tažení ISIS uvnitř těchto zemí. Přičemž mnohé z nich mají armádu vyzbrojenou na té nejvyšší možné úrovni, jaké lze dosáhnout, pokud nejste armádou Spojených států.

Nesporně za pozornost stojí, že takový Tunis nebo Alžír či Libye nejsou vůbec daleko od břehů Evropy. Když si to neuvědomuje české ministerstvo zahraničí, které zatím odmítá dokonce vydat licence na dodávky těžkých zbraní pešmergům, měl by to pánům Zaorálkům, Drulákům (první náměstek) a podobným někdo konečně vysvětlit.