Přestože již něco pamatuji, ještě nikdy v životě jsem doma ani ve světě neviděl trenéra fotbalového mužstva na dálničních billboardech. Dočkal jsem se v únoru 2013, kdy mě nový reprezentační lodivod Pavel Vrba zval na utkání s Norskem. Jak známo, už ho máme za sebou – odehrálo se minulou středu. Kromě toho mě fotbal jako ekonoma fascinuje. Vezměte si například, že byť španělská ekonomika těžce churaví, je Real Madrid nejbohatším klubem světa, jehož tržní hodnota činí přes tři miliardy eur. A zatímco řada podniků v zemi v lepším případě propouštěla, v horším krachovala, vzrostla tržní hodnota bílého baletu o více než 60 procent. Ekonomická pohádka.
Zpět do české reality. I v ní je fotbal byznys. Pana Vrbu na základě jeho předchozích výsledků můžeme označit za veleúspěšného manažera. Vždyť v případě Plzně převzal klub, tedy podnik, v žalostné ekonomické a sportovní kondici a systematickou prací svou, svých spolupracovníků a samozřejmě hráčů dokázal vydělat majitelům plzeňského zázraku stovky miliónů korun! Smekám a hluboce se klaním. Na vrcholu slávy, v době, kdy jeho klub setrval v pohárové Evropě i na jaře, a to na úkor miliardářů z CSKA Moskva (které Viktoria Plzeň připravila o třetí místo v základní skupině Ligy mistrů), se vydal za novou výzvou. Další důvod k obdivu. A zároveň k zamyšlení. Nejsem si totiž jist, zdali odchod pana Vrby k reprezentaci se zároveň nerovná alespoň dočasnému konci úspěšného manažera - vizionáře?
Žiji totiž v představě, že stejně, jako je tomu v klasickém byznysu, i v tom fotbalovém je vrcholný top manažer v nemalé míře rukojmím svých podřízených. V tomto případě fotbalistů. Ani sebelepší manažer ovšem v případě neexistence odpovídajícího lidského obsazení nezmůže zázraky. Tedy něco, co se tak trochu očekává od Pavla Vrby. Stačí se podívat na případ jeho dnešního poradce Karla Brücknera, dle všeho právem označovaného za trenérskou legendu. Po famózním představení na ME 2004 přišel postupný útlum, jeho reprezentační éra pak skončila neslavně v roce 2008 prohrou s Tureckem. Rozhodně si nemyslím, že by postupem let ztratil vážený trenér něco ze svého strategického umění. Prostě najednou došli lidi.
Pan Vrba se nachází ve velmi obtížné manažerské pozici. Zatímco ve svém předchozím podniku si mohl budovat tým do značné míry podle představ a hlavně dlouhodobě a systematicky, reprezentace je přece jen o něčem jiném. Hráče živí kluby, reprezentační trenér nemá na jejich trénovanost či nasazení v ligových zápasech prakticky žádný vliv. Musí tak vzít zavděk tím, co mu připraví kolegové v Česku a zahraničí. V této souvislosti si musíme přiznat, že s výjimkou dvojice Čech – Rosický působí naši reprezentanti v klubech průměrné evropské úrovně, prakticky žádný z nich pak ani v těchto neplní roli nepostradatelné hvězdy. Časy Nedvěda, ale také Baroše, Kolera, Rosického, Ujfalušiho či Galáska, jsou prostě pryč. Ano, se zájmem jsem si přečetl, že trenér Vrba bude se svými spolupracovníky analyzovat video, nepochybuji o tom, že dokáže přečíst soupeře. Nejsem si ovšem jist tím že bude mít k ruce dostatečný počet hráčů, kteří dokážou jeho myšlenky realizovat v praxi na zeleném pažitu. A stejně, jako premiér Sobotka, nemá ani trenér Vrba možnost sehnat si jiný glóbus.
O to více si pana Vrby, který se dobrovolně posadil na sud s prachem, jehož doutnák drží jiní, vážím. A doufám, že v jeho případě bude platit pravidlo o tom, že odvážným štěstí přeje.
