Theresa May: Kdo brexitu jámu kopá…

Jsou to čtyři roky a zhruba týden, co Britové rozhodli v referendu o odchodu z Evropské unie. Brexitu se věnovaly tisíce a tisíce textů, nechci přidávat další. Jedna z významných postav ale během té doby zmizela, vypařila se.

Asi všichni si pamatují, jak to premiér David Cameron v reakci na výsledky referenda „zabalil“ a poněkud rozpolcená Konzervativní strana pověřila realizací výsledku referenda jeho nástupkyni na Downing Street 10, Theresu May.

Samozřejmě jako o každém premiérovi, tak i o druhé ženě v Downing Street 10 už existuje slušný štos knih. Stačí si otevřít Amazon. Samotné názvy jsou dost vypovídající, třeba The Enigmatic Prime Minister (Tajemná premiérka). Nebo Power, Chaos and Chance (Moc, chaos a příležitost), May at 10 (což bychom pro češtinu mohli připodobnit k Babiš ve Strakovce). Překladů se asi nedočkáme – přece jenom máme svoje starosti. Ale je to celkem škoda.

Od samého začátku se totiž děj příběhu premiérování Theresy May nabízel vnitřní rozpor. Po Davidovi Cameronovi, který byl při vypsání referenda o setrvání Anglie v Evropské unii nepochybně přesvědčen o tom, že většina voličů  brexit jasně odmítne, se totiž dostal do čela Konzervativní strany v osobě Theresy May další odpůrce konce svazku Londýn  - Brusel. Na základě vlastních zkušeností jsem si přitom tehdy nedovedl a stále nedovedu představit, snad s výjimkou právníků a lékařů, plné pracovní nasazení kohokoli, kdo není plně ztotožněn s cílem a očekávaným výsledkem své mise. Zvláště pak, když v tomto případě měla britská ministerská předsedkyně jednoznačně mnohem blíže k bruselské generalitě, než například anglickým zemědělcům a rybářům. Vlastní přesvědčení o tom, že vyjednáváním o brexitu koná pro království něco škodlivého, se pak nepochybně podepsalo na její motivaci.

Přitom se premiérka Mayová ujala svého postu velmi razantně prohlášením, že „Brexit znamená brexit,“ a rozhodně nehodlá vypsat druhé referendum.  Zároveň ovšem učinila v dubnu 2017 vypsáním předčasných voleb cosi neodpustitelného. Zda její počin pramenil z naivity či úmyslu, to se asi hned tak nedozvíme. Nicméně po silnějším mandátu zatoužila poněkud nepochopitelně v okamžiku, kdy měla jednobarevná vláda konzervativců většinu 17 poslanců a takřka o 100 hlasů více, než sice názorově také rozpolcená, ale v podstatě spíše prounijní Labouristická strana. Navíc akci z kategorie zbytečných prosadila v čase, kdy hlavní tváře brexitu jako Boris Johnson či Nigel Farage odmítly převzít odpovědnost za další vývoj, případně zajistily svým potomkům německé pasy.

Předčasné volby skončily pro konzervativce katastrofou. Strana sice vyhrála, leč premiérka, nejen podle anglických médií, zcela selhala. Nejlépe to vystihl na svém Twitteru slavný fotbalista Gary Lineker, podle kterého se stala Theresa Mayová vítězem ankety o nejhorší vlastní gól. Po roce 2016 dominantní strana ztratila většinu a musela shánět spojence schopného tolerance jejího menšinového kabinetu. Nakonec se premiérka dohodla o podpoře s deseti poslanci severoirské Demokratické unionistické strany (DUP). Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby strana nezastupovala nejvíce probruselskou část království, ve které 55.8 % obyvatel hlasovalo pro setrvání Anglie v EU.

Dopadlo to tak, že Theresa Mayová po sérii proher v Bruselu a zejména na domácí půdě, se slzami v očích skončila. V červenci loňského roku se stal premiérem její stranický rival Boris Johnson, který ukázal, jak důležité je být ve správný čas na tom nejlepším místě. Přes nesmírně komplikovaný rozjezd prosadil v prosinci předčasné volby, ve kterých získala Konzervativní strana v Dolní sněmovně absolutní většinu.

Letos na konci ledna dovedl BoJo brexit k čemusi, co lze nazvat koncem. Po jeho předchůdkyni, jinak schopné a kultivované dámě, se slehla země.  Na druhou stranu, jak říkal Ronald Reagan, politika není špatné povolání. Když uspějete, dostanete se vám spousty poct. Když se zostudíte, můžete o tom aspoň napsat knihu.

Příběh o tom, jak byl/nebyl sabotován brexit, by se nepochybně zařadil do kategorie bestsellerů. A šlo by i o lidsky poučný příběh o tom, že jakkoliv by snad někdo chtěl převzít úkol, o jehož smyslu má pochyby, úspěchu při jeho splnění dosáhne jen stěží.