SuperLiga? SuperPrůšvih! Aneb očima ekonoma

Světové fotbalové prostředí přestalo na pár dnů řešit, kdo v Čechách nahradí Peltu, a skočilo po revoluční myšlence dvanácti velkoklubů a jejich SuperLize. Nebudu posté popisovat podstatu. Jiní to udělali lépe.

Projekt se rozpadl po necelých třech dnech.

Takže bychom si mohli věc odškrtnout a jít dál. Ale určitě stojí alespoň za krátké ekonomické zamyšlení. Pojďme se na to celé podívat jako na velmi odvážný ekonomický projekt. Takový, který se možná mohl (a především dle svých protagonistů měl) stát mimořádnou továrnou na peníze.

A který se pro ně stal naopak mimořádným průšvihem.

Samozřejmě z vnějšího pohledu to může vypadat, že za rychlým pádem dva roky (!!!) chystané vize mohla stát prudká hádka s UEFA, odpor všech ostatních klubů i hráčů a trenérů klubů vlastních (se kterými to nikdo neprobral, což je – mírně řečeno – nepochopitelné),  a tak dále, a tak dále. Jenže to všechno pouze posilovalo rizika. To samo nevedlo k ostudnému pádu projektu.

Za oním pádem SuperLigy stáli ve skutečnosti fanoušci a jejich kupní síla. Neboť jenom a pouze kupní síla fanoušků (tedy spotřebitelů fotbalu) je to, co žene fascinující mašinu miliard dopředu.

Principiálně vypadal ten projekt z ekonomického hlediska tak, jako by neměl chybu. Dvanáct (nebo patnáct a s dalšími dvacet) naprosto nejlepších týmů tří (a potenciálně čtyř nebo pěti) zemí starého kontinentu si uspořádá vlastní soutěž zakomponovanou do kalendáře souběžně s jejich domácími soutěžemi. Čili ty týmy budou hrát domácí ligy a vedle toho („ve volném čase“) si to budou rozdávat mezi sebou navzájem a tím vydělávat mimořádné a obrovské peníze.

Čili šlo o peníze. Na čemž samozřejmě není nic špatného.

Otázka je, zda vznik nové soutěže měla být hra s nulovým součtem nebo ne. A to je to, oč tu běží.

Samozřejmě každý sport ve smyslu každá liga, soutěž, mistrovství a podobně má nějaký finanční potenciál. Což je suma peněz, které jsou fanoušci ochotni vynaložit na to, aby mohli věc sledovat, to jsou peníze, které jsou sponzoři a inzerenti ochotni utratit za svoji prezentaci. A otázka tedy zní: Když by vznikla nová soutěž, znamenalo by to jenom přerozdělení současného balíku nebo nějaké jeho nikoliv podstatné zvětšení, nebo by to skutečně přineslo razantní nárůst celkových peněz vynaložených na „fotbal“.

Při odpovědi A by byl někdo vítězem a někdo poraženým – někdo peníze získá, někdo o peníze přijde. Oněch několik klubů hrajících SuperLigu by razantně získalo, všechny ostatní by se dělily o menší koláč.

Při odpovědi B by měli být všichni šťastní, protože by také všichni měli víc.

Zastánci SuperLigy samozřejmě mluvili o verzi B. jenom jim prostě prakticky nikdo neuvěřil.

Těžko říct, proč si to za ony dva roky příprav hlavní aktéři nepromysleli ekonomicky do důsledků. Když si třeba představíme, že by se celkové peníze ve fotbale měly zdvojnásobit, tak by v důsledku musel dvakrát tolik zaplatit každý fanoušek a spotřebitel. Tím, že by utratil dvakrát tolik za vstupenky nebo za placené kanály, že by zaplatil sponzorům více za jejich zboží a služby. A sponzoři by museli vidět, že se jim investice do fotbalu vrací v poptávce po jejich zboží a službách, v jejich dobrém jménu u spotřebitelů – fanoušků a tak dále.

Jenže fanoušci dali najevo, že se jim představa SuperLigy vůbec nelíbí.

A i když nejsem nějaký mimořádný milovník kulatého nesmyslu, vůbec se jim nedivím.

Princip SuperLigy byl v podstatě překopírován z amerických či kanadsko-amerických vzorů. Jenže v USA a Kanadě se celá organizace sportu jako průmyslu vyvíjela úplně jinak, celá tradice je odlišná způsob fanouškovství jiný. A skutečně nelze ten model vzít a přenést do Evropy. Pokouší se o to v omezené míře basketbal, ale na trhu, který je s fotbalem nesrovnatelný a navíc ten pokus je tak „napůl“.

Ten hlavní problém: Těch dvanáct, patnáct, dvacet evropských týmů nereprezentuje a nikdy nebude reprezentovat kontinentální fanouškovskou obec. Onen nepřehledný zástup spotřebitelů fotbalu, ze kterého po maličkých pramíncích tečou peníze do obrovské řeky miliard, je totiž rozdělena mezi stovky a možná i tisíc týmů z třeba padesáti nebo více soutěží prvních a druhých lig jednotlivých zemí. Pořád dokola opakované zápasy největších gigantů, i kdyby to byla Barcelona proti Manchesteru United, nejsou a nikdy nebudou soubojem New York Rangers proti Montreal Canadiens nebo Boston Celtics proti Los Angeles Lakers či třeba Boston Red Sox proti Tampa Bay Rays.

Důvod?

Ta poslední soutěž (baseballová MLB) má třicet účastníků a v podstatě každý fanoušek baseballu ve Státech je fandou některého z nich. Jistě – také fandí místní universitě, ale jeho srdce bije třeba pro Red Sox.

Struktura evropského sportu je naprosto jiná.

Fanouškům stačily dva dny protestů k tomu, aby rozbourali dva roky chystaný projekt fotbalových gigantů. Dali najevo, že ony pramínky jsou zranitelné a že by také nemusely téct pro největší týmy správným směrem. Ukázalo se, že Arsenal pro svoji prosperitu nepotřebuje jenom Barcelonu a Juventus, ale možná ještě více West Ham United či Burnley. Už jen proto, že Burnley fandí princ Charles. A že potřebuje i tu českou Slavii. I když se to nemusí zdát.

Jak se zpívá v jedné písni: People Have The Power! I když by se to dalo vyložit také jako Lidé mají peněženky!