Smrt Henryho Kissingera s konečnou platností uzavřela 20. století. Století, které bylo podobně rozporuplné, jako byl rozporuplný i sám Henry Kissinger: Nositel Nobelovy ceny míru, pro některé válečný zločinec.
Řada lidí ho považovala za člověka neštítícího se pro prosazení amerických zájmů žádné formy násilí. Jiní ho naprosto naopak vinili ze zrady amerických zájmů a uzavření zbabělých mírových dohod i z ustupování tu pekingským, tu moskevským komunistům. To je pak těžké najít nějakou vyváženou pozici.
Poznámka se stoletím není od věci – Kissinger oslavil letos v květu sté narozeniny. Opravdu lze říct, že od šedesátých let minulého století patřil buď přímo nebo zprostředkovaně k těm, kteří formulovali zahraniční politiku nejmocnější země světa. Již proto se vyrojilo množství nekrologů, pochopitelně podobně rozporných, jako bylo naznačeno výše. A to i v českém prostředí.
Jedna věc mi připadá zvláštní. I domácí autoři připomínají především tradiční body Kissingerovy kariéry. Samozřejmě nechybí Pařížské dohody a následný odchod Spojených států z Vietnamu, který se změnil v roce 1975 v úprk před komunistickými partyzány a formuloval obraz zranitelné poražené země, pro mnohé na roky definoval USA jako nespolehlivého spojence. Nemohla být zapomenuta Nixonova cesta do Číny (dojednaná Kissingerem) a podivuhodné spojenectví z rozumu mezi největší demokracií a největší despocií. Bývá připomínána i politika zmírňování napětí se Sovětským svazem, která vyústila v podpisy prvních odzbrojovacích dohod a v Helsinkách v roce 1975 přerostla v americké uznání rozdělení sféry vlivu na základě výsledků druhé světové války. Vynechány nebývají ani podpora vojenského převratu v Chile nebo vzpomínky na válku za samostatnost v Bangladéši. Především kobercové nálety na severovietnamská města na začátku sedmdesátých let někteří označují za válečné zločiny.
Nicméně o tom pro nás podstatnějším, nakolik totiž Kissinger zasáhl do osudů Československa a České republiky, jsem si nepřečetl (mám pocit) snad nic. Přitom jakkoliv v přímém smyslu slova asi nijak, v nepřímém a v dějinných důsledcích naprosto zásadně.
Henry Kissinger patřil přinejmenším mezi architekty helsinského procesu. Hlavní obrysy dojednal ještě během svého působení na postu ministra zahraničních věcí v administrativě prezident Geralda Forda se sovětským protějškem Gromykem. Cílem diskusí bylo v prvním plánu zajistit větší bezpečnost v evropském prostoru. Na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let šlo o oblast velmi výbušnou. V podstatě cokoliv, co se dělo na Východě, hrozilo přerůst v nekontrolovatelný proces, ještě v čerstvé paměti byla blokáda Západního Berlína a spojenecký letecký most. Helsinský akt znamenal potvrzení statutu quo, ale výměnou za třetí koš Závěrečného aktu. Pamětníci si vzpomenou – to jsou ta ustanovení, o které opírala svoji činnost československá Charta 77 a další disidentské skupiny v Československu i v dalších sovětských satelitech a o něco později také polská Solidarita či maďarské protikomunistické politické skupiny.
Bolševickým režimům nabídnul Kissinger a další autoři a pokračovatelé projektu cukrátko v podobě reálpolitické dohody „vy pán, my pán“. Avšak výměnou za to, že pohlaváři despocií podepsali v Helsinkách uznání, že jejich despocie nejsou ve skutečnosti legitimní. Samozřejmě to v danou chvíli nemělo žádný reálný význam, tyranie se v praktické rovině příliš nestarají o to, co podepíší. Vždy ale při pohledu na kalašnikov podceňují význam myšlenky a slova. Kissinger si té moci byl nesporně vědom.
O geopolitickém směru uvažování nazývaném realistický tradicionalismus, za jehož klíčového představitele je Kissinger považován, se obvykle mluví jako o poněkud oportunistickém a „nechutně“ pragmatickém způsobu uvažování. Z jistého pohledu je to pravda. Henry Kissinger na počátku sedmdesátých let velmi dobře věděl, že Západ nemá a ani nějakou dobu mít nebude možnost zbavit svět komunistické nákazy. Věděl ale, že je možné nakazit komunistickou nákazu. Tomu se říká umění možného.
Henry Kissinger byl během svého života vděčným cílem mnoha duševních liliputů, ostatně již jenom jeho dlouhodobá spolupráce s Nelsonem Rockefellerem stačila pro vytvoření dlouhé řady konspiračních teorií. V některých kruzích je jeho smrt doslova slavena jako oslabení vlivu skupiny Bilderberg a ránu snahám o uskutečnění New World Order. Nechme šílence jejich šílení.
Politik Kissinger byl mnohokrát postaven před úkoly, které nebylo možné splnit, a před dilemata, která neměla sympatické řešení. S takovými kartami nevyhrajete sympaťáka století. Češi by si měli připomenout to, že právě Henry Kissinger byl tím člověkem, který přiměl komunistické pohlaváry přinejmenším ideově legitimizovat opozici a uznat existenci nezadatelných lidských práv.
