Špatný je stát s málo dětmi? Kéž by to bylo tak jednoduché

Andrej Babiš pronesl na konferenci o demografii v Budapešti projev, ve kterém (mimo jiné) prohlásil, že dobrému státu roste populace i bez migrace. Při jisté vulgarizaci, tak dobrý stát je takový, kde je hodně dětí.

Jistě, je to jeden z možných pohledů na věc.

Ale obávám se velmi silně, že podstata problému je poněkud složitější a že takto jednoduché to skutečně není.

Především nejvyšší úhrnnou plodnost dosahují státy spíše chudé. Skoro by se chtělo říci, že takové, kde nikdo žít nechce. Nejvyšší počet dětí na ženu v plodném věku najdeme v rovníkové Africe. Třeba taková Nigerie vykazuje i nyní úhrnnou plodnost (fertility rate) 5,3 dítěte na jednu ženu v produktivním věku.

Vezměme to takto. Celosvětově je tento ukazatel na hodnotě 2,5 dítěte. Nejchudší země světa vykazují 3,9 dítěte, rozvojové země 2,6 dítěte a nejvyspělejší či nejbohatší země 1,6/1,7 dítěte (údaje OSN a World Population Review).

Ve skutečnosti je to tedy naopak. Když to zjednodušíme, tak čím je země bohatší, tím nižší počet dětí na jednu ženu v plodném věku najdeme.

Můžeme si to připodobnit i jinak. Ještě v první polovině padesátých let nebyla na světě ani jedna země, kde by úhrnná plodnost nedosahovala hodnoty alespoň 2,14 dítěte na ženu v plodném věku, tedy hodnoty přinejmenším prosté reprodukce. V současnosti prosté reprodukce nedosahuje více než polovina států světa.

Lze to přiblížit i takto: V padesátých letech existovaly desítky území (dnešní státy, tehdy mnohdy ještě kolonie), kde úhrnná plodnost dosahovala hodnot často o dost vyšších než 8 dětí na ženu v plodném věku. Dnes jsou dvě země (Somálsko a Demokratická republika Kongo), kde plodnost přesahuje hodnotu 6, nad sedm dětí zůstala jedna jediná (Niger).

Mimochodem stojí za pozornost i to, že údaje u migrantů (v USA i v Evropě) se již ve druhé generaci velmi rychle přizpůsobují obvyklému stavu zemí, ve kterých žijí. A to bez ohledu na kulturní a sociální prostředí, ze kterého původně přicházejí. Ale to je vedlejší.

Čím je dáno prudké snižování úhrnné plodnosti v posledních desetiletích? Obecně se uvádí, že velký vliv má klesající úmrtnost v předpubertálním a pubertálním věku. V těch nejchudších státech, kde se dospělosti dožilo ještě relativně nedávno méně než padesát procent živě narozených dětí, je to nyní k 90 procentům. Chování dospělé populace se tomu přizpůsobilo. Druhý důvod, široce přijímaný a nezpochybňovaný, je vzdělání žen. Bylo opakovaně prokázáno, že čím vyšší vzdělání, tím méně dětí na ženu v plodném věku. Proto jedním z celkem jistých způsobů, jak snižovat porodnost v chudých zemích a následně omezovat migrační tlaky, je financování vzdělání dívek. Prostě, jednoduše a možná trochu vulgárně řečeno je to tak, že vzdělaná žena přestává být „strojem na děti“. Vliv mají i pracovní příležitosti a řada dalších okolností.

Každopádně představa, že stát s nízkou úhrnnou plodností je špatné místo k životu, prostě neplatí. Naopak problém s udržením prosté reprodukce je tím větší, čím jsou země a její obyvatelé bohatší (a čím tedy mají více svobody rozhodování, čím mají dostupnější zábavu, čím lepší mají podmínky pro naplnění svých zájmů, čím menší je ekonomický tlak, aby se o zabezpečení v jejich stáří museli postarat potomci..).

Pokud bychom chtěli řešit demografické problémy České republiky, což jistě chceme, protože vývoj posledních třiceti let je více než neuspokojivý, máme tři možnosti.

První by byla vrátit se s životní úrovní (a samozřejmě také dostupnosti zábavy, cestování atd.) někam do situace padesátých let. To jistě neprojde.

Druhá je podstatně náročnější. Například zajistit místo ve školce nebo v jeslích pro všechny děti starší (dejme tomu) dvou let. Vytvořit podmínky pro vznik vyššího počtu zkrácených úvazků v hospodářství. Rozšiřovat podporu vzdělávání dětí. A tak dále, a tak dále.

Třetí možnost: Můžeme se tvářit, že problém neexistuje nebo že jde o dočasný výkyv, který se napraví sám.

Jako ekonom bych třetí variantu nevylučoval. Francie například v první polovině devadesátých let poklesla s úhrnnou plodností až na 1,7 dítěte na ženu v plodném věku a nyní je pouze velmi těsně pod prostou reprodukcí. To by byla ta pozitivní možnost. Ale je tady varující Německo. To se pod prostou reprodukci dostalo v roce 1970 a od té doby se komíhá kolem cca. 1,5 dítěte na ženu v plodném věku (což nezlepšil ani podstatný růst počtu migrantů v populaci – viz dřívější zmínka o tom, jak rychle proběhne přizpůsobení se většinové společnosti).

Takže jelikož první varianta je absurdní, na třetí se nelze spolehnout, pak zůstává k dispozici jen verze dvě.

I zde se politici musí připravit na komplikace. S láskou k paradoxům totiž platí, že přesně ti lidé (voliči), kteří nejvíc hořekují nad nízkou porodností a vymíráním českého národa, jsou zároveň ochotni do posledního dechu a slova bránit teze jako „ať se každý postará o svoje děti, když si je pořídil“ nebo „proč bychom měli všichni z daní financovat školky, když je použijí jen někteří“, případně „dítě má být s matkou doma minimálně do tří (čtyř, pěti, šesti) let" nebo „matka, která dá dítě do školky, je špatná matka“.

Obvykle to mají ještě spojené s potřebou víry, s návratem ke katolictví a k „tradiční“ rodině. Na čemž je vtipné, že velmi nízkou plodnost dosahují Španělsko, Itálie, Polsko či Portoriko, tedy tradiční katolické země.

Více, než takové mudrlanty, kteří adorují A, když se jim líbí, nebo klidně také B, když se jim to hodí, potřebujeme něco jako kult dětí, úctu k rodičovství a soustavnou podporu rodin.