Spadne dolar o třetinu?

Profesor Stephen S. Roach není ve světě ekonomie „žádné ořezávátko“ a pokud on věští problémy dolaru a jeho oslabení až o 35 procent, nelze to brát na lehkou váhu. Na druhou stranu – bombastické předpovědi přitahují.

A toto je bombastická předpověď.

Nicméně argumenty profesora Roache vypadají a jsou logické. Které to jsou? Především poukázání na drastické nerovnováhy americké ekonomiky.

Těmi jsou: v první řadě nízká úroveň domácích úspor, dále pak chronický deficit účtu platební bilance a děsivý fiskální deficit vedoucí k dynamickému růstu dluhu (jakkoliv ten je z velké části domácí a prakticky ze sto procent v dolarech, tedy ve vlastní měně). K tomu pak profesor Roach přidává odklon Spojených států od globalizace, což už je spíše interpretační záležitost.

I když všechny ty první tři argumenty jsou naprosto zřetelné, jasné a nezpochybnitelné, přesto si dovolím závěr o potenciálu více než třetinového propadu dolaru vůči koši hlavních měn označit za velmi, velmi odvážný. Nebo rovnou právě za bombastickou předpověď, která má více přitáhnout pozornost, než co jiného.

Nicméně pravda – přitáhnout pozornost k reálnému problému.

Zkusím to vysvětlit.

Propad o třetinu by musel znamenat drastický pokles poptávky po dolarech a přeliv této poptávky do jiných měn. Jaké jsou k dispozici? Euro, britská libra, japonský jen, švýcarský frank, teoreticky čínský jüan. Ještě by nějakou roli mohlo hrát zlato a komodity, ale to jsou již více konstrukce než reálné představy založené na skutečném uspořádání světa. A to je tak asi všechno, nic dalšího není po ruce. (Vynechávám snění o „zlatém rublu“ a podobné absurdní představy.)

Dolar by také musel velmi citelně ustoupit z pozice klíčové rezervní měny a být v této pozici nahrazen něčím jiným. A zase je tu otázka: Čím by to mělo být? Odpověď je stejná, jako výše.

Abychom si přiblížili rozměry té věci. Když všechno hodně zaokrouhlíme, tak podíl dolaru na rezervách evidovaných MMF v globálním pojetí představuje asi 61 procent, dlouhodobě klesá (třeba před dvaceti lety to bylo přes sedmdesát procent), nicméně v absolutním objemu stejně roste a blíží se sedmi bilionům dolarů. Podíl eura je necelých 21 procent a třeba podíl jüanu je menší než dvě procenta (avšak pravda – roste).

Jinými slovy – poptávka po dolaru se navzdory všem nedobrým zprávám zvyšuje (protože v absolutním objemu roste objem rezerv držených v dolarech), v podílu k celku rezerv ale klesá (protože poptávka po dolaru se zvyšuje pomaleji než poptávka po jiných měnách). Tento proces je dlouhodobý a nezpochybnitelně bude pokračovat tak, jak ekonomika USA bude přicházet o svoji výlučnost největšího světového hospodářství (což se prostě nutně děje již jen z prostého důvodu, že obyvatel USA je necelých 330 milionů a obyvatel Číny 1,4 miliardy a Indie 1,35 miliardy).

Tragická bilance platebního účtu Spojených států i nízké úspory a další argumenty profesora Roache nejsou nic nového. To oboje jsou skutečnosti, které trvají desetiletí. Stejně, jako růst zadlužení vlády. Deglobalizační postoje Trumpovy administrativy jsou dvojího typu. USA se vzdalují světovým organizacím, jako je WHO, a couvají ze světových úmluv (jako je Pařížský pakt o klimatu). Ale Světová zdravotnická organizace není žádné měřítko globálnosti a dohody z Paříže jsou prostě proti zájmu USA tak, jak je definuje současná vláda. Ve skutečnosti Spojené státy (a zase – už několik desetiletí) nejsou motorem globalizace. A obchodní války s Čínou a v podstatně mírnější verzi s Evropskou unií používá Washington spíše jako páku k prosazení svých globalizačních požadavků – ochrany duševního vlastnictví u Číny a odbourání antiglobalizačních dotačních systémů u EU.

Ústup dolaru a zřejmě i jeho pokles vůči ostatním velkým měnám bude pokračovat. Má svoje fundamentální důvody, na které profesor Roach skutečně upozornil. Ale 35 procent za rok nebo dva? To by musel nastat nevídaný, nepředstavitelný vývoj světové ekonomiky.

Takový, po kterém by nám bylo upřímně a naprosto jedno, jaký je kurz dolaru.