Souzený policista, motorkář a informační asymetrie

Je dobře, že proběhl soud s policistou Šimonem Vaicem. Je dobře, že máme jasný rozsudek. A je špatně, že se věc stala politickým tématem.

A to všechno konstatuji z pohledu ekonoma. Samozřejmě se naskýtá otázka, jak soud s policistou, který pomocí služebního vozu zastavil motorkáře jezdícího po městě rychlostí až 150 kilometrů za hodinu, souvisí s ekonomickou problematikou.

Zdá se to divné, ale souvisí. Chce to trochu širší vysvětlení.

Konkrétní okolnosti případu byly popsány mnohokráte a popravdě nejsou pro tento pohled na věc zase tak podstatné. Důležité je, že policista použil služební vůz k zastavení řidiče, jenž neuposlechl opakovanou výzvu a svou jízdou zcela zjevně vytvářel situaci obecného ohrožení. Automobil je v českém právu, ostatně stejně jako ve všech vyspělých zemích, považován za určitých okolností za zbraň. Užití vozu jako překážky vedlo k havárii motocyklisty a k jeho vážným zraněním. Pochopitelně také ke hmotným škodám, ale to můžeme pro nepodstatnost ponechat stranou.

V případu šlo o to, zda bylo použití vozu adekvátní situaci. O nic jiného.

V ekonomii existuje významný pojem informační asymetrie. Vyjadřuje situaci, kdy jedna strana (například obchodu) má o věci podstatným způsobem více informací než strana druhá. Partner s deficitem informací trpí tržní nevýhodou – například neumí dost dobře formulovat cenu, neumí definovat obranné mechanismy ve smlouvě a podobně. Takových situací vzniká jenom v České republice den co den desítky, možná stovky milionů. Velmi jednoduše – spotřebitel A jde na nákup a pořídí máslo po 56 korunách v obchodě, který běžně navštěvuje. Kdyby ale měl doma internet a využil služeb některého z portálů, které informují o slevách, mohl by máslo koupit v jiném nedalekém obchodě za 39 korun. Tak, jak to učinil spotřebitel B. Spotřebitel B nicméně vynakládá nějaké náklady na to, aby svůj informační deficit v oblasti slev mohl vyrovnat – má počítač, pořídil si domu internet a tak dále.

Spotřebitelsko – ekonomický příklad lze převést na situaci, které se týkal onen soudní proces. Nevím, kolik policistů se dostává ročně do takového dilema, jako Šimon Vaic. Tedy že musí posoudit, zda nějaký způsob řešení situace s použitím poměrně extrémního prostředku je nebo není adekvátní situaci. Možná jde o jednotlivé případy, spíše ale o desítky a možná o stovky. Všichni tito policisté při svém rozhodování trpí deficitem informací a formou informační asymetrie.

Výsledek soudního procesu a osvobozující rozsudek dává signál, jak se soud (jako instituce) na takovou situaci dívá. V Čechách nemáme precedenty, takže rozhodnutí jednoho soudu nejnižší instance nedává odpověď platnou pro celý systém, ale stejně je to okamžik, kdy jsou informační deficit a informační asymetrie sníženy. Celému systému se dostalo určité informace, která se nyní stane součástí rozhodovacích procesů policistů (a při troše štěstí také těch, kdo se přes zákaz řízení hodlají prohánět městem na rychlých strojích). Lepší informace vedou k lepší efektivitě rozhodovacích procesů.

Aniž bych panu Vaicovi přál nějaké dlouhé další popotahování u soudů, jedna věc by byla dobrá. Kdyby se tento a pár jiných obdobných případů dostaly k soudu vyšších instancí či k soudu ústavnímu a vznikl tak soubor rozsudků, které by formulovaly postoj justice k daným situacím. 

 Z hlediska rozhodování policistů (ale i všech ostatních) by to vytvořilo informačně daleko komfortnější situaci.

Jedna věc je ale na tom celém příběhu špatně. Soud Vaic versus stát se stal politickou záležitostí. Vyjádřilo se k němu mnoho politiků, proběhly demonstrace a odehrála se řada akcí, které bychom mohli nazvat „nátlakovými“. To je sice lidsky možná pochopitelné, ale není to dobré. Snižuje to váhu osvobozujícího rozsudku, protože nutně si musíme položit otázku – rozhodl by soud stejně, pokud by o tento případ neprojevila veřejnost relativně velký zájem? A zvláště špatné jsou útoky na inspekci a na státního zástupce. Popravdě bychom měli být rádi (pochopitelně to asi pan Vaic vidí hodně jinak), že tento případ dotlačili až k soudnímu jednání. Bez něj by nebyl rozsudek a bez rozsudku bychom neměli formulované stanovisko soudu.

Zásadní otázka zní, zda by soud rozhodl stejně i bez oněch lavin podpory. Já doufám, že by rozhodl naprosto stejně. Tím nechci říci, že soud rozhodl dobře, to si osobně netroufám posuzovat. Pokud říkám rozsudku ano, je to názor amatéra ve věci a člověka, který zná obchodní a insolvenční právo a z trestního zákona pak části, které se týkají ekonomické problematiky, jinak je ve věci v pozici neodborného pozorovatele. Doufám, že by soud rozhodl naprosto stejně jenom a jenom proto, že opak by znamenal, že jakýkoliv přínos vyrovnání informační symetrie by byl v delším horizontu nejen nulový, ale daleko spíše záporný.

Vycházím tedy z toho, že soud rozhodl bez hledu na vnější (velmi nevhodné) tlaky.

Možná Šimona Vaice, jehož poslední rok byl vyšetřováním, obviněním a soudním procesem jistě velmi negativně ovlivněn, potěší alespoň to, že ono potahování po soudech dává propříště jemu i kolegům prostor pro lepší a efektivnější rozhodování. Vypadá to jako malý bonus, ale ve skutečnosti je velmi významný.