Socialismus nikdy nefungoval a ani nebude, ale…

čistý trh bez přívlastků je na tom vlastně stejně. Jsme odsouzeni k tomu, pohybovat se po minovém poli kdesi „mezi“ a doufat, že budeme i nadále nalézat nějaký rozumný kompromis.

Dvě výchozí premisy.

První: Socialismus/komunismus ve smyslu společenského vlastnictví a všech těch dalších hlubokých omylů jako je plánované hospodářství nikdy nefungoval, ani fungovat nemůže, vždy bude extrémně neefektivní a nakonec spotřebuje víc energie na své udržení, než ji dokáže vyprodukovat. A navzdory naivnímu doufání každé nové mladé generace, že jí se to konečně podaří, že přetaví člověka do podoby, ve které bude socialismus schopný provozu, je každý takový pokus banální a odsouzený předem k tragickému nezdaru. V podstatě na okraj poznámka: Je zajímavé, že ačkoliv máme mnohokrát historicky vyzkoušené, že jakýkoliv socialistický či komunistický experiment končí ve finále krvavou diktaturou, pořád se najdou lidé ochotní strkat s nadšením hlavu do socialistické či komunistické oprátky. Což platilo za husitů stejně, jako v dnešní Venezuele.

 Druhá: Čistý kapitalismus (což je strašně ošklivé a v principu chybné slovo, ale je vhodné k vyjádření onoho antagonismu) také reálně nefungoval. A pokud byl někdy relativně „na dosah“, pak po pár letech či desetiletích ztratil podporu, rozředil se. Trh bez přívlastků a bez pravidel nad rámec těch naprosto elementárních, jako je svoboda smlouvy a její vynutitelnost, je stejně nedostižná vize, jako jeho „levicový“ protiklad. Nikdy fungovat nebude, protože má shodný problém – jde vlastně o umělý myšlenkový konstrukt, který nepočítá s takovou drobností, jako jsou lidé a jejich zájmy. Proto také stát zajišťující jen a pouze obranu, vnitřní bezpečnost a vymahatelnost smlouvy dosud nevznikl a ani nevznikne.

Jeden velký rozdíl tady ale je. Zatímco v každé další generaci se najde mnoho nadšenců pro socialismus ochotných obětovat mnohé a možná i život, aby se otevřela cesta ke světové revoluci, skutečně volný trh takové mezigeneračně děděné emoce nevzbuzuje. Vysvětlení je vlastně banální. Socialismus slibuje rovnost, bratrství a něco jako ráj na zemi, ve kterém zmizí důvody nenávisti a nevraživosti. Socialismus je svého druhu náboženství. Volný trh v podstatě říká opak. Každý bude mít jen to, co si svou snahou a dravostí urve. Emoce chybí. Je to vize světa bez důchodového systému, bez sociálních dávek, bez státního solidárního zdravotního pojištění, bez jakéhokoliv státem financovaného a organizovaného veřejného školství (a bez osnov a školského systému), bez státní či municipální veřejné dopravy a tak dále.

Rozdíl mezi socialismem a volným trhem se dá popsat i takto: Socialismus nemůže nikdy fungovat jako efektivní hospodářský systém, ale hodně lidí po něm touží. Volný trh by byl nesporně a nad veškerou pochybnost nejefektivnějším hospodářským systémem z hlediska výkonnosti, ale v principu ho nikdo nechce (myšleno skoro nikdo).

Dost často vidím v diskusích na sociálních sítích, ale také zaslechnu v hádkách studentů na škole, vcelku ostrá a nesmiřitelně stavěná vyjádření, že ten nebo onen dělá „pravicovou“ nebo „levicovou“ hospodářskou politiku (ve smyslu pro trh – proti trhu). Bylo by dobré vnímat, že v této zemi neexistuje žádná politická strana s podporu vyšší než jedno či dvě procenta, která by měla v programu skutečně „tržní ekonomiku“ v tom pravém, ekonomickém, drsném a jednoznačném smyslu slova. Bylo by dobré vnímat, že na našem světě není ani jedna národní ekonomika, která by se alespoň vzdáleně blížila skutečnému obsahu pojmu „volný trh“. Bylo by dobré si uvědomit, že hospodářská politika „pravice“ a „levice“ je ve skutečnosti pouze různými variantami kompromisu mezi trhem a plánem a že ten kompromis je obvykle hodně či velmi přichýlen k plánu.

Že to tak není?

Ale je. Výše byl zmíněn namátkový výčet znaků skutečné tržní ekonomiky bez státních důchodů a dalších desítek věci, které už drtivá většina lidí považuje za samozřejmost. A pokud vím, nemáme tady žádnou politickou sílu, která by hodlala státní důchody vynulovat, zrušit státní zdravotní a sociální pojištění nebo ukončit vládní dotace na rozvoj venkova, stavbu hřišť či hasičáren a na všechno další. A to ani nemluvím o veřejném školství nebo dopravní obslužnosti. Představa rušení tisíců regulatorních předpisů od zavádění léků na trh přes státem limitovanou rychlost provozu na silnicích až po maximální povolené škodliviny z různých výrob je pro naprostou většinu obyvatel (voličů)… Jak to říci? Třeba absurdní.

Mám proto někdy pocit, že ty diskuse zbytečně moc prožíváme a děláme z nich nadmíru ideologickou záležitost. A přitom jsou to vlastně spory mezi takovým „trochu socialismem“ a „víc socialismem“, které občas opepří závan levého extrému a vskutku děsivé vize skutečného plánování bez soukromého vlastnictví.

Bojovníky na barikádách „trhu“ bych pak rád upozornil, že (až na několik veřejnosti téměř neznámých lidí) povětšinou nebrání vůbec barikádu „trhu“, ale nějaké veskrze osobní kompromisní verze plné regulatorních a dotačních kliček. Nejzábavnější je, že už tyto kličky téměř nikdo nevnímá. Neboť – a to je podstatné – naprostá většina obyvatel je bere jako samozřejmost a jejich demontáž by pro ně byla nepřijatelná.

Smiřme se s tím. Jsme odsouzeni ke kompromisu, protože jsme lidé. My vlastně skutečný holý a absolutně efektivní trh vůbec nechceme. On by totiž pro naprostou většinu nebyl moc k žití.