Smrákání bitcoinu, vzestup čipu a Chuck Norris

Už před lety jsem použil ve vystoupení na jedné ekonomické konferenci bonmot, že měnou budoucnosti není bitcoin, ale počítačový čip. Hned jsem dodal, že to říkám v nadsázce, vždyť čipy se špatně mění na drobné, ale…

…vzato kolem a kolem: Bitcoiny bez čipů existovat nemohou, čipy se bez bitcoinů bez problémů obejdou.

Vcelku po právu mne nikdo z účastníků konference nenavrhnul na Nobelovu cenu a jedinou odměnou mi bylo obveselení v sále. Kdo ale zná běžnou atmosféru ekonomických konferencí (myslím výhradně jejich oficiální vědecké části, o ostatních nemluvme), musí uznat, že obveselení v sále není zase tak málo.

Což nás od bitcoinů a čipů dostává k otázce obveselení jako takového a mně to připomíná jednu prastarou příhodu.

Občas se novinám povede vcelku trefné seřazení titulků. Vzniká tak obveselení, které však za jistých okolností vede k nezamýšleným důsledkům. To by asi mohl potvrdit jistý editor v hluboce komunistických osmdesátých letech vycházejících novin (snad šlo o Zemědělské noviny, fascinující a dnes již těžko představitelný tisk), který dal na hlavní článek stránky titulek ZEMĚDĚLCI ROKOVALI a vedle něj rámeček s nadpisem KAŽDÉ PRASE ROZHODUJE. Druhý den již nebyl editorem. Nesporně to souviselo s dlouhým obveselením mnoha čtenářů.

Avšak editor iDnes, který vedle sebe spojil titulky na obrázku, se takového osudu bát nemusí. Vytvořil sice také hluboce pravdivý smysl, nicméně politická třeskutost věci chybí. O to je to však aktuálnější.

Jak jsem to viděl, vybavila se mi nejen důležitá prasata, ale i ta příhoda s měněním čipů na drobné.

Nicméně ta samozřejmě není tak podstatná, důležitější je to, co se za těmi titulky skrývá za obsah. Bitcoin byl posledních třeba deset let a určitě mnoha lidmi stále je označován za symbol nového uspořádání ekonomiky. Svobodná měna s pravidly vtělenými do neměnného algoritmu, přičemž záznamy o transakcích jsou vedeny postupy bez autority a transakce jsou vypořádávány podobně neovlivnitelně (a anonymně). Nakládání s majetkem je pak méně závislé na regulacích, než tomu bylo kdykoliv dříve. Základní evangelium kryptoměn pak zní, že svoboda a jistota neovlivnitelnosti měny udělá z kryptoměny (tedy vlastně z algoritmu, na kterém je postavena) přirozeného vítěze boje o nejpreferovanější způsob administrace směny.

Kryptoměny tak v sobě mají nést podobné plus jako etiketa. Příklad: Zákon je vymahatelný, ale ovlivnitelný, lze ho zrušit nebo změnit k nepoznání. Věc nedávno zakázaná se stane den ze dne povolenou. A naopak. Etiketa je stálá a konzervativní, mění se velmi pomalu s tím, jak se mění celé generace. Krása kryptoměn má spočívat v jejich přirozené deflaci. Peníze lze znehodnotit jejich emisí, člověk nikdy nemá jistotu, že někdo nenatiskne další biliony a biliony jednotek. Počet bitcoinů je však konečný. Takže při růstu produktu musejí klesat ceny. Jednoduché a řeklo by se geniální.

Má to dvě chyby. Jaksi se pozapomnělo na to, že etiketa je reálně nevymahatelná. A obrovské průšvihy s nenahraditelně zmizelými a jednou provždy nedohledatelnými bitcoiny ukazují důsledky. Co je praktické v mezilidských kontaktech, může být neřešitelný problém v ekonomické džungli. Co je ale horší. Kryptoměny se staly investicí. Spekulativní a v jistém smyslu i spektakulární investicí, což znamená volatilitu ceny. Teoreticky má jít o deflační měnu, jenže to nefunguje, protože s ní reálně téměř nikdo neplatí. Jen je nakupována jako aktivum, takže to celé ztrácí (původní) smysl.

Nicméně jsme opravdu v minulosti zažili řadu období, kdy to skutečně vypadalo, že kryptoměny v čele s bitcoinem neochvějně kráčí po cestě na vrchol světového měnového žebříčku. Dnes zažívají zcela fatální krizi důvěry.

Čipy na tom byly přesně opačně. Staly se tak samozřejmými a tak běžnými, že jsme je přestali naprosto vnímat. Ztratili jsme úplně pojem o tom, že bez nich už nefunguje ani složitější kancelářský stroj na kávu. Avšak jak nouze naučila Dalibora housti (což tedy není pravda, že by se ve vězení naučil mimořádně preludovat, jde jen o pověst), tak i nás nouze naučila vážit si těch malých sakramentsky vychytralých kousků křemíku. Když najednou nebyly či přesněji jich nebylo dost, začala obrovská sháňka. A ukrajinské bitvy ukazují, že ani válčit se bez nich dnes pořádně nedá.

Je v tom samozřejmě hlubší změna. Poslední roky s nabouranou ekonomikou, logistikou i energetikou vrátily do světla ramp a centra zájmu onu možná trochu archaickou a možná pro někoho „starou“, ale především dobrou „materiální“ ekonomiku, na jejímž konci je hmatatelný produkt. A vrátily také potřebu mít tuto ekonomiku nadosah. Někde blízko – a ne na druhém konci světa. Obrazně i prakticky doslovně, když pomineme, že se konec na kouli těžko hledá – když nejste zrovna Chuck Norris, který, jak známo, jako jediný dojel na konec kruhového objezdu.

Jenže ani Chuck Norris na konci toho kruhového objezdu by nedokázal z kryptoměn udělat to, na co byly původně vymyšleny. Tedy standardní lidský výmysl, kterému zjednodušeně říkáme peníze a kterým platíme za kafe bez dlouhého ověřování, jestli nám nějaký hacker právě nevybílil účet nebo jestli před vteřinou nespadnul či nevyletěl kurz způsobem, který z té platby dělá ekonomickou šílenost.

Kryptoměny jsou loterie. Pár lidí pohádkově vydělá, spousta (jiných) lidí příjde o peníze. Čipy jsou skutečná, reálná ekonomika. Je to banální konstatování. Ale i banality je někdy nutné si zopakovat. Neboť zapomínání těch nejobyčejnějších věcí je oblíbená lidská zábava.