Senátoři páchají dobro hlava nehlava. Bez ohledu na nevinné oběti se rozhodli, že ochrání všechny občany této země před zlovolnou možností nakupovat o svátcích ve velkých obchodech.
Někteří legislativci tohoto státu mají nutkání chránit svoje voliče, zvláště pak, když jde o naprosto nepodstatné věci. Například již přes dva roky leží v Senátu návrh zákona, kterým by bylo jednou provždy zakázáno těžit v ČR pomocí hydrostatického štěpení, tedy dolovat břidlicové plyny a případně i ropu z břidlic. Co na tom, že ani neprobíhá průzkum a vlastně nevíme, zda nějaké břidlice máme. Pravý senátor se nenechá zmást a zakáže to raději dopředu.
Také by senátoři byli nejraději, kdybychom se po sedm dnů v roce nenechali zlákat k nakupování. Mělo by to být především o Velikonocích a Vánocích, na Nový rok… Prostě v těch exponovaných časech by nás senátoři raději viděli v objetí rodin než v nákupních centrech. Nejjednodušší je nechat obchody zavřené, takže nyní přijali zákon, kterým je obchodům nad 200 metrů čtverečných zapovězeno otevřít své „chrámy konzumu“ po sedm dnů v roce.
Samozřejmě mají senátoři svoje důvody. Zaměstnanci těchto obchodů údajně nemohou být právě o svátcích se svými rodinami, ten je asi hlavní a nejčastěji vyslovovaný.
Celé je to ekonomicky zmatené a v podstatě hloupé. Především z pohledu spokojenosti zaměstnanců velkých obchodů se může jevit zákaz naprosto opačně. Řada lidí bez rodin nebo s nějakými problémy ráda o svátcích bere služby – bývají ostatně s příplatkem, lze si tedy zajímavě přivydělat. Jde také o časy vyhledávané studenty jako dobré dny pro brigády. Není známo, že by zaměstnanci obchodu chápali práci o svátcích jako nějaký extrémně závažný problém. Nezdá se ani, že by otevřenými obchody byli nějak pobouřeni občané. Naopak celkem spokojeně využívají možnost nakoupit si v podstatě kdykoliv, kdy se jim to právě hodí. Vcelku bychom mohli konstatovat, že jediní lidé, kteří se bez zákazu prodeje duševně neobejdou, jsou právě senátoři a několik odborářských šéfů, kteří už dávno slouží spíše stranické politice KSČM či ČSSD než členské základně.
Návrh nyní putuje do Poslanecké sněmovny, kam ho poslala koalice komunistů a sociálních demokratů s podporou lidovců. Sněmovnou s velkou pravděpodobností neprojde, ale i kdyby, toto samo o sobě není žádné velké neštěstí. Kdyby bylo těch několik dnů za rok zavřeno, přibude zde několik desítek či možná stovek nezaměstnaných, což makroekonomicky nemá význam (ale říkejte to těm vyhozeným!). Avšak zcela nesporně platí, že většina zákonů má na obyčejné lidi dopad daleko horší.
Jenže nezůstane u sedmi dnů. To je jako s neustálým rostoucím tlakem proti kuřákům nebo vnuceným bojem za úspory energie. Začalo to veřejnými budovami a teď se dostáváme do roviny parků, za chvíli zakážou regulátoři kouřit i doma. Také si nekoupíme normální žárovku, na všechno si připlácíme za tepelný štítek, platíme desítky miliard ročně za solární energii a tak dále. Každá šílenost na konci začíná nenápadně „rozumnou“ regulací kdesi na začátku. Jestliže nyní František Bublan a jeho senátorská parta chtějí zákaz na sedm dnů v roce, příště přijdou s nedělí, pak se sobotou odpoledne a pořád to bude možné obhájit potřebou větší soudržnosti rodin a podobnými dojemnými příběhy.
Problém je jiný. Senátoři si myslí, že jsou chytřejší než jejich voliči, proto je chtějí chránit, i když si to v podstatě nikdo nepřeje. A tak vymýšlejí zákazy něčeho, co se vůbec neděje, a rušení praxe, která všem vyhovuje. Pokud si však myslí, že tohle je dobrá cesta, jak více než deseti milionům lidí v této zemi vysvětlit, že Senát je potřeba a že těch 81 žen a mužů na Malé Straně představuje „pojistku demokracie“, tak to se opravdu hodně mýlí.
