Tři Řekové ze čtyř chtějí zůstat u eura. Jenže více než polovina Řeků volila strany, jejichž politika se buď s eurem neslučuje podobně, jako se zlomený vaz neslučuje se životem, nebo rovnou odmítají „diktát“ Evropské unie. A s ním i společnou měnu.
Zbytek dal hlas stranám, o kterých se v českých sdělovacích prostředcích povětšinou píše, že jsou připravené jít cestou „tvrdých škrtů“ a „přísahají na euro“, ale popravdě i tyto formace tváří tvář náladám ulice zpochybňují politiku výměny úspor za finanční pomoc. Hněv lidu toužícího po euro buď přímo smetl ty, kteří byli ochotni bojovat za jeho zachování, nebo alespoň rozleptal pevnost jejich přesvědčení.
Řecké volby skončily patem – nehledě na přání obyvatelstva platit dál eurem. Zbláznili se tedy Řekové? Onemocněli masově schizofrenií? Obávám se, že nikoliv – ale dostali se do situace, která se stále více dotýká skoro všech Evropanů. Z různých důvodů nemají koho volit a tak volí nyní Řekové svými platebními kartami a vybírají z bank úspory. Jestli tou dobou ještě bude Řecko existovat jako akceschopný útvar, v jehož moci bude uspořádat relativně složitou proceduru, pak v červnu půjdou Řekové znovu k urnám a zatím se zdá, že zasadí svojí zemi poslední ránu z milosti. Pošlou do čela vlády silně levicovou stranu SYRIZA, která slibuje fascinující variantu – nešetřit a nechat si euro. Je to sice sázka na to, že během několika týdnů bude vynalezeno perpetuum mobile, ale víra je velká věc.
Být Řekem, tak jako ekonom také nevím, koho volit. V podstatě jedinou cestou, jak se země může relativně rychle (třeba během deseti let), dostat ze svého hospodářského marasmu, je zarostlá stezka návratu k drachmě. Pokud se ale škrty posledních měsíců nazývají poněkud eufemisticky jako „drastické“, pak těžko hledat název pro tuto cestu. Brutální? Sadistická? Obnovená drachma by po testu trhem hrozivě oslabila. To by znamenalo dovoz inflace, snížení životní úrovně. K obnovení stability by bylo nutné povolat do zbraně opravdu nevybíravé spojence – tvrdě prosazovanou daňovou disciplínu, vysokou nezaměstnanost (pokud vůbec ještě může být vyšší) či vynucené státní půjčky, které by stáhly peníze od obyvatelstva, nesporně také moratorium na mzdy ve státním sektoru, zřejmě by bylo nutné i dosti zásadní omezení platebního styku a tak dále. První rok by byl naprosto tragický, další tři neobyčejně těžké, ale pak by přišel růst korunovaný po nikoliv krátké době tím, že by se ekonomika dostala na úroveň dejme tomu současnou. Na rozdíl od přítomnosti by však měla další silný růstový potenciál.
To je řešení nalinkované podle ekonomických modelů, podle toho, co víme o fungování hospodářství. Ale společnost i politika se ubírají vpřed (nebo vzad) nepoměrně méně logickými kroky, v nichž racionalita zemřela a její místo zaujaly blouznivé vize konzumenta LSD. Jistě – Řekové působí jako šílenci. Chtějí euro, ale volí stranu SYRIZA, také horečnatý výběr úspor z bank nesporně nemůže posílit naděje na to, že se jejich země udrží v eurozóně. Jenže loď se potápí a nelze chtít od cestujících v podpalubí, aby zachovali chladnou hlavu. Jdou za vůdcem slibujícím záchranu a derou se ven hlava nehlava.
Aniž by bylo dobré dělat jakékoliv násilné srovnávání a aniž by mělo příliš velký smysl hovořit o „řecké hrozbě“, jisté poučení si můžeme z Řecka vzít. Demokratické strany levé i pravé v minulých desetiletích Řekům soustavně lhaly o situaci země, byly korupčnické a podléhaly partikulárním zájmům různých skupin. Výsledkem je země na pokraji kolapsu, která směřuje do velmi nepokojné doby, v níž jednou z epizod by mohlo být i převzetí moci armádou či cosi, co by mohlo připomínat občanskou válku. (Stojí za připomenutí, že vojenská diktatura byla v Řecku ukončena v roce 1974 a že během druhé světové války sice řečtí partyzáni bojovali s jednotkami wehrmachtu i SS, příležitostně se ale pobíjeli i mezi sebou, když vypukaly konflikty mezi komunistickými složkami a mezi jednotkami pravicovými.)
Při pohledu na Řecko si nezbývá než se zeptat, jaký smysl má nesmiřitelnost, neústupnost a politická arogance, soustavné zesměšňování oponentů a snaha o jejich zadupání do země? K čemu to vede? Pouze k situacím „buď a nebo“. Jenže taková situace většinou znemožňuje kompromis.
