Růst? No a? Jsme po nos v problému

Jak se dalo čekat, zní všude možně vítězné fanfáry: Jupí, loni jsme rostli o 3,3 procenta! Jsme kabrňáci! No tak se uklidníme, odfoukneme, a přiznáme si pár ne tak úplně příjemných věcí.

Za prvé je to pořád jenom předběžný odhad. Přesněji – předběžný odhad je čtvrté čtvrtletí 2021 s růstem 3,6 procenta, tedy tři měsíce, které svým výsledkem vysoce překonaly předpoklady. A vylepšily celý rok. Jenže právě v těch třech měsících kulminovaly některé problémy jako například energetická krize a s ní částečně související prudká inflace. Aniž bych se jen vzdáleně hodlal nějak nešetrně dotknout práce statistiků, předpokládám, že tentokrát hrály v jejich postupu zvláště silnou roli odhady a nutná překlenutí některých metodologicky problematických míst. Tím chci naznačit, že pravděpodobnost změny dat za poslední čtvrtletí (potažmo pak logicky v návaznosti i za celý rok 2021) je tentokrát o dost větší než jindy. Klidně to může být i změna nahoru, to nevylučuji. Ale v tomto speciálním případě bych se obával podstatně více korekce negativní.

Za druhé je celoroční růst 3,3 procenta ve skutečnosti z určitého pohledu vlastně celkem mizerné číslo. Je potřeba ho totiž srovnávat s tím, jak moc drasticky propadla ekonomika v roce 2020 – neboť právě s tímto hluboce mínusovým obdobím se nyní porovnáváme. A tehdy jsme ztratili 5,6 procenta. Čili ve skutečnosti jsme propad 2020 zdaleka nenahradili. Jsme pořád celkem hluboko pod úrovní roku 2019. Žádná paráda to není ani ve srovnání s EU a eurozónou. Celá Unie vykázala za loňský rok růst 4,8 procenta, eurozóna pak 4,6 procenta. Přiznejme si: ten rozdíl proti 3,3 je dost markantní.

Za třetí je číslo 3,6 za poslední čtvrtletí hodně provokativní. Bankovní rada dnes rozhoduje o sazbách a tento signál přinese větší podporu zostření protiinflační politiky. Konsensus analytiků říká, že rozhodnutím bude růst sazeb o 75 bazických bodů na 4,5 procenta jako navýšení hradby proti skoro desetiprocentní inflaci. Já bych se po těchto posledních číslech trochu bál, zda další pokus přibrzdit ekonomiku nebude ještě o stupeň ostřejší (což by znamenalo 100 bb a 4,75 procenta).

To všechno ale neukazuje, proč by měla být ekonomika naší země a s ní my všichni „po nos v problému“.

To se má tak.

Krize mívají v principu (kromě téměř nekonečného množství dalších možností) dva různé průběhy. Klasický (jak si to většina veřejnosti představuje) vypadá jako písmeno „V“. Čili celkem rychlý pád dolů následovaný poměrně dynamickým vzestupem k původní úrovni a dál po nějaké růstové křivce. A pak je tu varianta písmena „W“. Takže prudce dolů, trochu vzpamatování se, zase dolů v druhé vlně problémů a teprve poté návrat k růstu. Četl jsem řadu radostných komentářů, že tato krize bude „V“.

Já bych tedy byl s tím optimismem opatrný. Podívejme se na situaci trochu celistvěji. Máme inflaci k deseti procentům. Máme růst tažený domácí poptávkou a růstem zásob, přínos zahraniční poptávky veškerý žádný (i když sousedé a obchodní partneři rostou o dost rychleji než my, viz čísla za EU a eurozónu výše, ale je třeba dodat, že pro nás klíčové Německo je také dýchavčivé, ale to zavání pázdnou výmluvou). Dluh se nám prudce zvýšil (problém není jeho poměr k HDP, ale děsivá dynamika). Stojíme před řadou finančně – strukturálních problémů (z nichž neexistence penzijní reformy je sice ten nejčastěji skloňovaný, ale dost možná nikoliv největší). Máme hospodářský strukturální problém skladby ekonomiky s převahou průmyslu, pohříchu dodavatelského, což vede k mimořádně vysokému odlivu zisků (alias přidané hodnoty). A šlo by pokračovat.

Některé ty problémy působí dlouhodobě a táhneme si je jako závaží na noze, další jsou aktuální, část teprve ukáže svoji pravou sílu. Výsledek 3,3 procenta není sám o sobě nijak špatný. Jindy by byl důvodem ke gratulaci. Ale v celkovém pohledu naší situace a daného období to není ani žádná hitparáda, navíc v ekonomice obklíčené takovými determinantami, jakými je obklíčena ekonomika česká, vlastně nic neřeší.