Rosteme pomalu. Ekonomiku vzpamatuje jen úplné rozvolnění

Normálně bychom při meziročním čtvrtletním růstu o 7,8 procenta vyvěsili státní vlajky a vyhlásili třídenní oslavy úspěšného budování kapitalismu. Za druhé letošní čtvrtletí jsme rostli o 7,8 procenta. Jenže platí: Jenom o 7,8 %.

Což je docela průšvih.

Pesimisté (ke kterým je od přírody pod nálepkou poučeného optimisty počítám) to viděli na 8,5 procenta. Nadšenci na deset.

Po tragickém loňském roce je necelých osm procent prostě tragicky málo. Je třeba to srovnat s realitou stejného (druhého) čtvrtletí 2020. Tehdy ekonomika propadla skoro o 11 procent (přesně 10,8 procenta). Lockdown si vybral obrovskou daň. Ale jeho důsledky by se měly „vstřebat“ velmi rychle.

Jenže hospodářství se vzpamatovává příliš pomalu a klopotně. Tímto tempem bychom se na úroveň roku 2019 dostali nikoliv někdy v polovině příštího roku, ale spíše na konci roku 2022. A to si prostě a jednoduše nemůžeme dovolit.

Dovolit si to nemůžeme kvůli obrovskému zvýšení strukturálního i absolutního schodku veřejných financí. Pokud nám ho nepomůže zvládnout masivní růst ekonomiky, budou na dosah jediné dvě možnosti. Buď extrémně rychlá řecká cesta na pokraj drastické dluhové krize nebo skutečně zásadní zvýšení daní v kombinaci s bolestnými úsporami. V současném politickém prostředí České republiky si to druhé neumím představit až do chvíle, kdy nebude k dispozici jakákoliv jiná varianta. Tedy než se naplní verze číslo jedna.

Zásadní otázka zní: Proč je růst pomalejší, než je životně potřebné a naprosto nezbytné?

Asi bychom nalezli řadu strukturálních důvodů uvnitř samotné matérie českého hospodářství. Ale stejné problémy tady byly v roce 2019, v tomto směru se toho příliš nezměnilo. Mohly se v krizi prohloubit, ale to by nemělo mít takový dopad.

Lepší vysvětlení se nabízí v tom, že obrovské stimulační finanční balíčky fungovaly méně, než jak fungovat měly. Byly tedy jinými slovy vynaloženy méně efektivně, než bylo potřebné. Přitom problém určitě není v jejich objemu, ten byl v porovnání s HDP dokonce větší, než v řadě jiných zemí. Je nutné udělat co nejdříve analýzu těchto chyb a přijít s vyhodnocením skutečné efektivity obrovského schodku, ke kterému jsme sáhli. Potřebujeme tuto zkušenost objektivně analyzovat, protože nám to říká mnohé o naší ekonomice a o rozhodovacích procesech, které proběhly.

Ani to ale není dostačující vysvětlení. Vidím tedy ještě jeden aspekt. Zcela zklamaly dva kroky – vrtulníkové peníze důchodcům (jednorázových pět tisíc korun) na konci minulého roku a daňový balíček 2021 (daňové úlevy v objemu celkem až 130 miliard korun namířené především na vícepříjmové zaměstnance). Obě tato opatření se (zatím) zjevně minula účinkem.

U daňového balíčku nejde ale vlastně o překvapení, malý prorůstový výsledek předpovídalo hodně lidí (a já se k nim počítám) – namíření úlev na bohatší skupiny prostě nevede obvykle k zásadnímu růstu investic ani k odpovídajícímu růstu spotřeby. Ti lidé si nekoupí třetí auto, nepostaví druhý bazén a nepojedou pětkrát na dovolenou do Českého ráje. Až budou statistiky o úsporách, tak ty peníze najdeme tam. Což není samozřejmě špatně, ale okamžitému růstu hospodářství to příliš nepomůže.

Otázka zní, co dělat. Vidím vlastně jedinou rychlou možnost – uvolnit restrikce a omezení. Apelovat na občany, aby v maximální míře dbali opatrnosti, včetně těch nešťastných roušek, aby se co nejrychleji nechali očkovat, což je naprosto klíčové, ale v rovině regulací prostě všechno uvolnit. Povolit kulturu, sport, restaurace a hotely bez omezení, bez certifikátů.

To by byl prorůstový krok.

Je to zároveň riskantní, určitě to povede k navýšení počtu nakažených. Je nutné to doplnit důvěryhodným vysvětlováním, že je na občanech, zda se podaří život bez omezení udržet, zda se situace nevymkne. Potřebujeme jít anglickou cestou – včetně apelu, že tato cesta je něco jiného při proočkování 50 procent (jako u nás) a 80 procent (jako v Anglii). Že to je něco jiného při našem rouškovém švejkování a při rozhodnutí 75 procent Britů dodržovat řadu omezení dobrovolně.

Je třeba otevřeně říct: Pokud chceme SVOBODU, tak druhá strana této mince se jmenuje ODPOVĚDNOST.

Nicméně bez úplného uvolnění restrikcí se zpátky na našeho ekonomického koně nevyhrabeme. A když se na něj nevyhrabeme, doběhnou nás naše dluhy. V sázce není jenom nějaké to procento HDP. V sázce je cokoliv, co by se dalo alespoň vzdáleně nazvat stabilitou veřejných financí.