Proč nerosteme? Protože proto!

Letošní růst ekonomiky je nerůst, řekl by prezident Klaus. On je to ve skutečnosti pokles – jakkoliv v pásmu, které by bylo lépe nazývat stagnací. Protože několik desetin je v tak agregovaném ukazateli, jako HDP, vlastně nula.

To ale nic nemění na tom, že česká ekonomika přešlapuje na místě. A nějak neví, kam se vydat, co dělat, jak se pohnout z toho bláta, které se ji lepí na nohy. Pravda, v tom nejsme ve srovnání se světem a Evropou zvláště žádnou velkou výjimkou. Rok 2020 by tragický všude, ve většině zemí ale léta 2021 a nejhůře první čtvrtletí 2022 znamenala návrat na úroveň před pandemií a rovnou i nějaký vcelku zajímavý růst. A letos přišla trochu kocovina a druhý náraz, protože vysoké základy z loňska se daří překonávat jen o desetinky procenta. U nás to má ovšem to specifikum, že jsme stavu roku 2019 nedosáhli ani předloni, ani vloni a dokonce ho nedosáhneme ani letos. Už jenom proto, že zatímco ostatní mají desetinky plus, my máme desetinky mínus.

Většina lidí se v takovou chvíli začne ptát: Kdo za to může? A někdo odpoví premiér Fiala a jeho vláda, jiný nabídne minulého premiéra Babiše a jeho vládu nebo rovnou ještě předchozího předsedu vlády Sobotku a jeho kabinet… Obávám se, že ani jedna odpověď není tak úplně správně, přičemž na každé se ale zároveň najde trochu pravdy.

Českému hospodářství chybí restrukturalizace. Těch příznaků je mnoho. Například na první dobrou: Jak je možné, že nezaměstnanost se dva roky pohybuje v pásmu mezi 3,9 a 3,1 bez ohledu na to, jestli stagnujeme, rosteme nebo klesáme? Když se člověk podívá na tu řadu čísel, má pocit, že statistici prostě jenom opíšou to minulé a trochu ho změní podle aktuálního pocitu, ale že vlastně nic nezjišťují. Tak to samozřejmě není, ale není normální, aby byl tento údaj v principu (rozdíl v desetinách je vskutku makroekonomicky málo podstatný) naprosto „zabetonovaný“. Ostatně tipněte si, jaká nezaměstnanost byla těsně před začátkem pandemické krize.

No ano. Bylo to krásných 3,1 procenta.

Těžko říct, co na to říct. Nicméně ekonom udělá jediný závěr: Trh práce je rigidní, nepružný, inertní k hospodářskému cyklu. Samozřejmě se to dá vydávat za úspěch, protože jasné je, že nikdo nemá rád fronty před úřady práce. Jenže co je moc, to je moc. A hranice mezi úspěchem a fatálním problémem může být někdy velmi tenká. Tady se, mám ten pocit, pohybujeme již v oblasti fatálního problému.

A tak bychom mohli jít kus za kusem, příběh za příběhem. Strukturální schodek, penzijní reforma visící kdesi ve vzduchu, inflace, kterou krotíme – nekrotíme, hokusy pokusy s korunou, zastaralý daňový systém stojící na spotřebě (hlavní daňový příjem je DPH), školství, které třicet a něco let reformujeme, ale pořád to nějak nevychází, zdravotnictví, které vzhledem k nákladům funguje dobře, ale ve skutečnosti je to klubko větších či menších problémů, řízení státu rozdělené podivuhodně mezi centrální orgány, kraje a obce, přičemž vlastní finance má vlastně jenom to centrum, regionální a municipální orgány čekají, jaké budou vypsány dotace… A to už ani nezmiňuji fakt, že by tady všude měly být už stejných třicet let dálnice, které povětšinou nejsou, a železniční koridory, které byly nedostatečné už ve chvíli, kdy byly plánovány. Vnější automobilový okruh Prahy stavíme déle než Egypťané pyramidy. A pokud budeme stále znovu posuzovat každou námitku obcí okolo, kterým se stavba vcelku logicky nelíbí (komu by se líbila, že?), tak ho dostavíme krátce předtím, než osobní doprava přejde na vznášedla.

Ono by se dalo pokračovat dalšími a dalšími příklady. Dodám již pouze jeden. Jak dlouho se zde hovoří o digitalizaci státní správy a činnosti místních institucí? Spokojme se s „hodně dlouho“. Snad až v posledních dvou letech se alespoň něco pohnulo. To je naprosto zoufale málo.

Ale zůstaňme u té digitalizace a přidejme dotace.

Problém neexistence digitalizace je, že bez ní těžko racionalizovat státní správu. Tu zatěžujeme mnoha agendami, které by se daly při digitalizaci sloučit, zjednodušit, racionalizovat. A k tomu přidáváme obrovskou agendu spojenou s dotačními tituly a celým systémem financování veřejných i dalších investic. Výsledkem je, že všechny tyto agendy spotřebovávají značné množství pracovních sil. Ty ale chybí na trhu práce, kde se pak podnikatelské subjekty bojí propouštět, když to potřebují, protože by v při oživení už zaměstnance nesehnaly.

Skutečně by se dalo podobných vztahů a potíží uvnitř struktury ekonomiky dalo přidat dost a dost. Dohromady pak vytvářejí to bahno, ve kterém je umrtvován hospodářský růst.

To všechno společně nevzniklo letos nebo vloni, ani před deseti či dvaceti lety. To jsou nedotaženosti, které se kupí dál a dál v podstatě od doby hlavních reformních kroků ze začátku devadesátých let.

 Jako ekonom nechci spekulovat čím to je, že nikdy nevznikla taková konstelace, aby probíhaly skutečné reformy. To by měli řešit politologové a političtí komentátoři. Co ale mohu vcelku zodpovědně prohlásit: Bez opravdu hlubokých reforem budeme nadále střídat celkem bohatá období, kdy se „povezeme“ s konjunkturou sousedů, s obdobími, kdy znovu a znovu uvízneme onom domácím blátíčku a budeme čekat, až nás zahraniční poptávka vytáhne ven.