Proč by se měl Trump Bloomberga bát?

Kupodivu nepříliš velký zájem ze strany domácích médií vzbudila informace o tom, že se v státě Arkansas přihlásil jako demokratický kandidát na prezidenta USA miliardář, filantrop, zkušený a úspěšný politik Michael Bloomberg.

Jeho vstup do velké hry přitom může mít dalekosáhlé následky. Zatímco totiž Donald Trump a republikáni řeší, kterak osvětlit počínání prezidentova právníka Rudy Giulianiho na Ukrajině, platí v případě demokratů rčení o tom, že pokud mi chcípne koza, ať chcípne i sousedovi.

V Michaelu Bloombergovi proto nevidí mimořádnou osobnost, která má šanci vrátit demokratům po čtyřech letech Bílý dům, ale spíš nechutně bohatého konkurenta. Vždyť Bernie Sanders hovoří o hnutí bojujícím za dělnickou třídu, která půjde proti třídě miliardářů a tuto porazí. Senátorka za stát Massachusetts Elizabeth Warren si pro změnu myslí, že demokracie by neměla být o lidech, kteří jen přijdou a koupí si volby. Ostatně, pro oba demokraty tak představuje stranický „druh“ Bloomberg, vedle kterého je Trump chudý příbuzný, prototyp třídního nepřítele. Nový prezidentský kandidát kontroluje majetek za 53 miliard dolarů. Jenže právě nejbohatší Američané by měli na základě zvýšených daní zaplatit reformy a sociální experimenty Sanderse či Warren.

Standardní vnitrostranická zabíjačka, mohlo by se říci.

Proto si troufám odhadovat, že Donald Trump drží dvojici lidových tribunů Sanders – Warren pěsti, seč mu síly dovolí. Pravda, oba budou cílit na jeho voliče. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco mohou hovořit pouze o tom, co by kdyby, má za sebou Trump reálné výsledky svého vládnutí. V polovině letošního roku klesla nezaměstnanost na 3.6%, což bylo nejméně od roku 1969. Jen během října vzniklo nových 125 000 pracovních míst, spotřeba domácností pak tvoří cca 70% amerického HDP.

Malá eko-odbočka. Poslední číslo z ekonomického hlediska nelze označit ani za "dobře", ani za "špatně" - například v ČR představuje spotřeba domácností sotva 48 procent HDP, jenže přes čtvrtinu HDP představuje tvorba kapitálu, což je pro budoucí růst samozřejmě podstatně slibnější, než podstatně nižší americký údaj. Na druhou stranu to ukazuje na úspěch Trumpova plánu "couvání z globalizace" a snížení závislosti na zahraničních vztazích (obchodu i investicích).

Každopádně se jeví Michael Bloomberg jako největší překážka Donalda Trumpa v jeho snaze obhájit postavení nejmocnějšího muže světa. Voliče nepochybně osloví příběh miliardáře, kterého připravily o vojenskou kariéru zdravotní neduhy. Vzhledem ke svému původu osloví silnou židovskou lobby, ktará ale stejně tradičně preferuje demokraty před republikány. Pravda, Izrael má k Trumpovi velmi kladný vztah, Bloomberg má však ještě větší šance. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že se Michael Bloomberg může těšit na podporu ze zahraničí. Jeden příklad za všechny. Zatímco před dvěma lety byli řadoví Britové ochotni „přivítat“ Donalda Trumpa skladbou skupiny Green Day American Idiot, v případě Michaele Bloomberga by zemi navštívil čestný rytíř Řádu Britského impéria.

A co je nejdůležitější, zatímco Donald Trump šel před čtyřmi lety do boje „pouze“ jako boháč, který sice několikrát zkrachoval, ale vždycky se dokázal odrazit ze dna, život Michaela Bloomberga je o postupném budování a permanentním úspěchu. Může v tomto směru nabídnout ekonomickou erudici a úspěšnost nejen srovnatelnou, ale dokonce podstatně větší, než jakou úspěšně Američanům ze zkrachovalých oceláren v Pensylvanii nabídnul Trump.

Největším trumfem je pak úspěšné newyorské starostování (2002-2013, ostatně ve funkci nahradil, jaká ironie, zmíněného Giulianiho). Politická zkušenost z New Yorku je trochu něco jiného, než být primátorem Prahy nebo českého krajského města - Big Apple obnáší přes devět milionů obyvatel mluvících údajně 170 jazyky (!!!), HDP přes bilion dolarů a třeba metro disponuje 1355 kilometrů kolejí (celá železniční síť v celé ČR je včetně soukromých provozovatelů 9600 kilometrů kolejí) .

Pravda: Bloombergovo tažení proti kuřákům, tučným jídlům, soli v potravinách a sladkým limonádám může vypadat z našeho hlediska jako přehnaně rigidní (vzpomeňme na naši „pamlskovou vyhlášku“), jenže Newyorčané svému Michaelovi rozuměli a rozumět asi budou. Ostatně, jinak by se mu v roce 2008 stěží podařil bezprecedentní krok, když přesvědčil voliče o nezbytnosti své třetí kandidatury. Jako důvod uvedl, že se považuje za muže, který zvládne globální ekonomickou krizi. Vyhrál sice těsně, ale historie se neptá. A ptát, nebude!