Prezidentská volba a sebenaplňující proroctví

Varování: Tento článek neobsahuje (ještě jednou: neobsahuje) žádná doporučení koho volit ani hodnocení jednotlivých kandidátů. Říká pouze: Pokud se chcete rozhodnout skutečně o své vlastní vůli, nečtěte žádné průzkumy preferencí.

Sebenaplňující proroctví je pojem z psychologie, sociologie a samozřejmě také z ekonomiky. Jednoduše jde o toto: Pokud dostatečná skupina lidí uvěří nějakému odhadu budoucího vývoje, pravděpodobnost takového vývoje se výrazně zvýší – ať již původní stav věcí byl ve skutečnosti jakýkoliv.

Pro naše podmínky pár dnů před prezidentskou volbou to znamená: Pokud dostatek voličů uvěří průzkumům veřejného mínění (a tím neříkám, že jsou nebo nejsou „cinklé“), tak se pravděpodobnost jejich naplnění výrazně zvýší (a znovu platí, že bez ohledu na vstupní situaci).

Je to jev, který behavioristé mnohokrát potvrdili experimentálně. Třeba tento pokus, který prosím, aby žádný čtenář nebral nějak osobně.

Studenti dostali za úkol naučit dvě skupiny myší zvládat bludiště. „Tajně“ jim byla podsunuta informace, že jedna skupina myší je z vrhu mimořádně nadaných rodičů, druhá naopak. Ve skutečnosti ale experimentátoři myši namíchali z vrhů rozličných a z tohoto hlediska byly obě skupiny naprosto stejné. A co se nestalo? Jedna skupina (nepřekvapí, že ta „nadaná“) se skutečně naučila zvládat úkol podstatně rychleji než skupina druhá (loseři). Čímpak to? Nu, studenti (nesporně nevědomky, o to je to záludnější), věnovali „nadané“ skupině více pozornosti, více zájmu, více snahy. To prokázala pečlivě vedená statistika a zápisy o celém experimentu včetně záznamů skrytých kamer. Studenti promítli očekávání do výsledku skrze vlastní nasazení a snahu. Proroctví o tom, že genetika se ukáže jako mocná čarodějka a jedna skupina vyhraje, protože je od přírody schopnější, se „prokázalo“.

(Kdo by se na tento experiment chtěl podívat podrobněji, může začít třeba ZDE.)

V ekonomice známe sebenaplňující proroctví velmi důkladně. Nebýt věštby, že ten a ten finanční dům zkrachuje, protože má potíže, bylo by zde mnoho bankovních domů ještě v plné síle s námi. Nebo takový rating! Jak dlouho světu trvalo, než přišel na prostý fakt, že hypotéka nezaměstnaného černocha na polorozpadlou chatku někde u Mississippi, je jenom a pouze hypotéka nezaměstnaného černocha na polorozpadlou chatku kdesi u Mississippi, i když tu hypotéku kdosi zabalí do balíčku tisíců dalších a opatří ratingem AAA? Odpověď: Tomuto proroctví o AAA ratingu svět věřil téměř celá desetiletí a tak usilovně, že škody se vyšplhaly na stovky miliard dolarů.

S těmi průzkumy to je (nikoliv důsledně) vlastně trochu podobné.

Dobrá, řekne oponent, ale ty průzkumy nejsou přece vycucané z prstu, takže ukazují skutečně nějaký náskok jedněch kandidátů před jinými kandidáty.

To ano, naprosto souhlasím. Jenže je třeba to vidět jako skutečně dlouhodobý proces. Na jeho začátku se objeví skupina kandidátů, z nich první výzkumy do značné míry náhodně (v tu chvíli ještě prakticky nikdo nezná názory, minulost a další okolnosti jednotlivých lidí) vygenerují skupinu „se šancí“ a skupinu „bez šancí“. A každý další výsledek už pak jen mírně koriguje, ale především potvrzuje původní rozvrstvení. Důvod je jasný. Respondenti se přidávají k té nebo oné verzi již s vědomím, že jejich skutečně preferovaná „je bez šance“. Takže silní dále posilují nebo alespoň udržují svoje postavení, slabší ztrácejí šanci dostat se výše.

Oponent číslo 2 opáčí, že přece bývá vidět změna a vývoj.

Ano. Stává se to. Výjimky jsou jistě možné a občas se skutečně dějí. Někdo udělá nepřehlédnutelnou fatální chybu, někdo přijde s ideovým granátem a dokáže konstrukci pozměnit. Ale tyto řídce se vyskytující změny jenom potvrzují pravidlo.

Dobrá, řekne další oponent, ale lidé přece také taktizují. Chovají se ekonomicky, často tedy nejsou vedeni snahou prosadit svoji nejlepší možnost, ale zabránit pro sebe nejhorší možnosti. A dodá, že to je naprosto přirozené a že zvláště to platí při většinové dvoukolové volbě.

Ano, i tentokrát naprosto souhlasím. Jenže i zde jde o důsledek, nikoliv příčinu. Volič podstoupí zhruba takovouto úvahu: Kandidát A to být prostě nesmí, to nesnesu. Normálně bych dal hlas kandidátovi D, ale hodím to raději B nebo C, ti mají šanci A zastavit. Jenže ono je to stále to stejné. Pokud by žádný z voličů neznal předpovědi, tedy pokud by nebyly žádné průzkumy preferencí (protože ty jsou v podstatě předpovědí), pak by toto dilema vůbec neexistovalo.

Výzkumy popularity či preferencí jsou prostě sebenaplňující proroctví.

Tím vším nechci říct naprosto nic jiného, než že volič, který se chce rozhodnout opravdu naprosto svobodně a podle svého přesvědčení, by při pouhém náznaku spatření výsledku nějakého předvolebního výzkumu měl zavřít oči, ucpat si uši a v tomto stavu setrvat až do konce zprávy.

Protože když to neudělá, už ho mají. Už si začne říkat, že k těm volbám ani nepůjde, protože jeho kandidát stejně neuspěje. Nebo dá hlas druhému či třeba třetímu z jeho výběru, protože první a druhý jsou passé. Už nevolí v plném smyslu slova svobodně. Už volí tak, „aby to dopadlo“.