Posaďme se na zem a važme si toho, co máme

Samozřejmě největší oblibu mají katastrofická vyjádření. Kdo napíše, že svět se hroutí, vyhrává. Přinejmenším v žebříčcích popularity nebo čtenosti. Je to zvláštní, že jen málokdo chce slyšet, že věci vlastně vcelku fungují.

Tak třeba. Před pár lety bylo strašně populární tvrdit, že země zvané BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) jsou ekonomickou budoucností světa a převálcují Evropu i Spojené státy. Tak se na to podívejme nyní. Brazílie slaví „konec“ nejdelší krize v dějinách země a jednoprocentní růst ekonomiky oproti předchozímu čtvrtletí je brán jako něco úžasného. I když meziročně je to pořád pokles. A my? Rosteme meziročně skoro o tři procenta. Slaví tady někdo? Nikoliv, všichni nadšeně remcají a těší se, až na jejich slova dojde. Rusko se pomalu vzpamatovává z urputné krize a bude trvat ještě minimálně tři nebo spíše pět let, než se dostane na ekonomickou úroveň před pádem cen ropy. Indie znovu potvrdila, že je ekonomickým tygrem, který má jedinou chybu – zadní nohy jsou beznadějně uvízlé v bahně. Jižní Afrika prochází dlouhodobou stagnací (poslední rok s růstem nad dvěma procenty byl 2012, nezaměstnanost dosahuje dlouhodobě úrovně nad 25 procent, inflace neklesá pod šest procent) a Čína válčí s největším zadlužením své ekonomiky v dějinách, přičemž ekonomický růst se nebezpečně snižuje k úrovni růstu počtu obyvatel.

Kolikrát jsme slyšeli o tom, že euro je mrtvé, dolar je mrtvý a také, že koruna bude nekonečně poškozena intervencemi České národní banky? Že euro a dolar budou na pozici vůdčích světových měn nahrazeny zlatým rublem a jüanem? Stalo se něco z toho skutečností? Namátkou: Za poslední dva roky posílilo euro z úrovně sedmi jüanů na 7,6 až 7,7 jüanu (a dolar ze 6,2 na 6,8 jüanu). O rublu darmo mluvit – ale ten se alespoň v poslední době vzpamatovává. A koruna se po konci intervencí chová velmi slušně, když bez nějakých dramat posiluje z 27 na úroveň kolem 26,3 koruny za euro. A co na to říkají věrozvěsti tragických konců? Povětšinou nic.

Česká ekonomika a stejně tak ekonomika evropská mají před sebou velké problémy, o tom asi nemůže být spor. Míra regulačních opatření je nebývalá a nutně se musí výhledově projevit. Přičemž u nás doma je v dané době asi větší než kdy jindy od pádu komunistického režimu (ostatně pohled na žebříčky podnikatelské svobody je alarmující). K příkladům není třeba vážit dlouhou cestu – pokud jenom stavební povolení pro novou továrnu v průmyslové zóně trvá rok a půl a celková doba povolovacího řízení je pětiletá (zdůrazňuji, že v průmyslové zóně!), pokud povolování nového developerského projektu v hlavním městě trvá pět i více let, tak to jsou skutečné pokusy o destrukci ekonomického růstu.

Evropskou ekonomiku a konec konců hospodářství všech vyspělých států postihne nejspíše během roku 2019 stagnace. Musí k ní dojít nutně v rámci hospodářského cyklu, je to logika věci. Tímto konstatováním se nehodlám zařadit do zástupu věrozvěstů katastrofy, to vůbec ne. Půjde o normální, zcela standardní vychýlení cyklu, které bude umocněno nedořešeným dluhovým problémem jihu Evropy, strukturálními problémy americké ekonomiky a řadou dalších aspektů, ale nepůjde o žádnou strašlivou tragédii nedozírných následků.

A hlavně se na to můžeme vcelku připravit (i když v naší situaci téměř neustálé politické krize je to samozřejmě zvláště složité). Potřebujeme k tomu významnou reformu a zjednodušení státní správy, snížení míry regulací, snížení administrativní zátěže na všech úrovních. To není nic, co by se nedalo uskutečnit. Naopak. V podstatě se stačí v klidu posadit na zem a podívat se kolem sebe, co brzdí podnikavost obyvatel, co brzdí investice, co brzdí náš rozvoj. Je třeba si vážit toho, co máme a přičinit se o to, abychom to rozmnožili. Našim problémem není „moloch EU“ (jakkoliv někdy život s Unií není žádná švanda), ani „hordy na hranicích“. Většina (dokonce drtivá většina) toho, co brzdí rozvoj naší země, se nerodí v cizině. Naprostou většinu si totiž děláme sami… Důkaz? Stačí se koukat na zprávy.