Řekněme to takto. Česká národní banka dosáhla svojí intervencí jednoho cíle. Srazila korunu. Avšak - a přiznejme si, že to je záhada - kromě změny kurzu se přinejmenším na první a druhý pohled nic podstatnějšího nestalo.
Co se mělo stát? Především měla vzrůst inflace. Ne snad nějak dramaticky, ale určitým způsobem se pokles koruny projevit měl. Výsledek je opačný. Inflace je v podstatě nulová. Zatím ukazuje cenová hladina spíše další ochotu k poklesu a odmítá vzít v potaz, že dovozy jsou o šest až sedm procent dražší. Vzato důsledně, je nynější situace více náchylná k deflaci, než nakolik byla ke zpevňování měny náchylná na podzim roku 2013 před začátkem intervencí.
Dalším efektem měl být růst vývozu a snížení dovozu. Ani tentokrát to nějak nevyšlo. Logika věci je tato. Vývoz vzroste v korunách již jenom tím, že za stejnou tržbu v eurech dostane vývozce více korun. Díky tomu může nabídnout nižší cenu a na úkor konkurence expandovat na trzích. Cena sice poklesne, ale to je přehlušeno větším množstvím prodaných výrobků. U dovozu měly věci působit opačně. Všechno importované zboží mělo podražit, stát se méně dostupným, pokles fyzického objemu dovozu by měl přehlušit i efekt slabé koruny, tedy korunového zdražení zboží z dovozu. Jenže se stalo něco trochu jiného. Za první čtvrtletí 2014 se vývoz vyjádřený v korunách zvýšil o téměř sedmnáct procent. To je v pořádku. Ale dovoz vzrostl skoro o patnáct. V eurech se jenom mění čísla – vývoz plus devět procent, dovoz plus sedm procent. To jsou vysoké hodnoty. U exportu je to správně, v podstatě přesně podle předpokladů, u dovozu jde o efekt těžko vysvětlitelný. Samozřejmě platí, že dovoz je v našich podmínkách tak trochu tlačený i vývozem, protože náš export je založen na surovinách a mnoha komponentech přivezených odjinud, ale ten rozdíl mezi vývojem importu a exportu měl být prostě větší.
Pak mělo dojít k celkem přímému dopadu na ekonomickou aktivitu. V prvním čtvrtletí 2014 vzrostl HDP v České republice opravdu o slušných 2,5 procenta (meziročně). Jenže v Německu se zvýšil o 2,3 procenta, tedy velmi podobně. V obou případech jde o první kvartály 2014 proti prvním kvartálům 2013, takže k objektivnímu posouzení čísel je nutné znát i jejich významové okolí. A tím hlavním je, že zatímco Německo již před časem dorovnalo dramatický pokles z konce první dekády a jeho ekonomika je nad úrovní roku 2008, v České republice se ke stavu před krizí teprve klopýtavě blížíme. Od spodu, samozřejmě. A co se týká samotné srovnávací základny (1Q2013), tak v té zažila ČR dramatický pokles o 2,2 procenta, Německo však o poznání nižší – 1,8 procenta. Když to shrnu – Němci dosáhli růst z podstatně vyšší relativní základny a můžeme tedy říci, že jejich vzestup je výraznější či masivnější (i když v číselném vyjádření to není vidět).
Vzhledem k dobré dynamice ekonomik našich největších obchodních partnerů (také Slovenska a tak dále), není prostě český růst ničím vybočujícím z řady, co bychom nutně připsali devalvaci koruny a skoro s klidným svědomím můžeme říci, že devalvace obchodní bilanci pravděpodobně trochu zlepšila, ale nebyla asi hlavním hybatelem. A co se HDP týká, jistě napomohla zlepšení, ale růst bez ní by byl velmi podobný.
Objevují se spekulace o tom, že by ČNB mohla svoje intervence „zpřísnit“ a poslat korunu nad hodnotu 28 za euro. Nevidím v tom v tuto chvíli valného smyslu. Národní banka v minulosti uskutečnila všechno, co mohla – klíčová sazba je technicky nulová, intervence proti měně byla poměrně výrazná (z 25,80 na hladinu kolem 27,50 koruny za euro). Pokus s intervencí byl správný, ale prokázal, že ČNB nemá v dané hospodářské situaci ve svém arzenálu asi nic racionálního, co by mohlo ovlivnit ekonomiku. Je možná ten správný čas si to připustit. Bankéři udělali vše, co bylo v jejich možnostech.
Existuje racionální předpoklad, že slabá koruna se více projeví v příštích čtvrtletích a pomůže růstem kladného salda obchodní bilance k většímu ekonomickému růstu. Ale ČNB se na to musí již jenom z povzdálí dívat. Konat by však mohla vláda a neodebrat občanům a především podnikům peníze, které jí padnou díky růstu do rukou nad rámec rozpočtových plánů. Otevírá se, pomalu a opatrně, prostor pro racionální snížení daňové zátěže podniků a to prorůstovým způsobem. Tím je myšlená především odpisová politika, která může významným způsobem zvýhodnit investice a tím posílit základy růstu hospodářství.
(Drobná poznámka na závěr. Kde jsou dneska ti hysterici, kteří vykřikovali, že guvernér Singer ukradl lidem pět nebo deset procent jejich úspor?)
