Pohřeb koruny? Omyl!

Poslední analýza banky Morgan Stanley předpovídá na konci roku kurz eura k dolaru na úrovni 0,95 ku 1, tedy „dražší“ dolar nežli euro. To jsme tu měli naposledy před třinácti lety. Aniž bych přeceňoval cokoliv, co má ve svém názvu slovo „prognóza“, nutí to člověka k zamyšlení.

Před několika dny se objevila zpráva, že vláda chce směřovat svojí aktivitu k přijetí eura „kolem roku 2020“. Premiér Bohuslav Sobotka věc následně znovu povýšil na politický problém. Na sjezdu ČSSD byl plán „2020“ zařazen mezi priority sociální demokracie, ale předseda vlády k tomu dodal, že skutečně se uvidí až po volbách plánovaných na rok 2017. Jinými slovy je zde řečeno, že sociální demokraté připravují pro tyto volby otázku opuštění koruny a přijetí eura jako „téma“ kampaně. Což by znamenalo naprosté zpolitizování tohoto v podstatě ryze odborného problému.

Ve skutečnosti je česká ekonomika připravena přijmout společnou měnu v podstatě okamžitě – dokonce jsme daleko kvalifikovanější pro euro než mnohé země eurozóny. O Řecku nebo Španělsku ani není řeč, ale i ve srovnání s Itálií a mnoha dalšími ekonomikami jsme stabilizačním prvkem. Jinými slovy se nepotřebujeme „honit“ za určenými kritérii. Co je skutečně naším problémem a co skutečně má smysl diskutovat (ale hlavně ne v politické rovině!), to je elementární otázka, zda je pro nás v dané době euro důležité a přínosné.

Odpovědí může být mnoho. Pro někoho společná měna představuje potvrzení ambicí, sebejistotu, pocit sounáležitosti a hrdost nad splněným úkolem. To není ironie ani to nijak nechci zesměšňovat – to všechno jsou pocity, na které má kdokoliv právo. Pro jiného má společná měna význam v odbourání kurzového rizika. Což je zase validní postoj – minimálně vzhledem k tomu, že hlavní masa českého exportu směřuje do zemí s eurem. Pro další lidí znamená euro naopak potupu, neboť vlastní měna je pro ně součástí státnosti. Ani to by nebylo dobré zesměšňovat, i když by možná bylo lepší stavět státnost na významnějších hodnotách.

Já osobně vidím roli koruny v tom, že dává této zemi jednu významnou ekonomickou páku, pomocí které je možné vychylovat směřování hospodářství. Žijeme v ekonomickém období, kdy pod vlivem obrovských technologických změn a pod vlivem neskutečně silného prvku globalizace přestaly fungovat některé mechanismy. Vidíme deflaci nebo alespoň dezinflaci nebývalých rozměrů, se kterou si neumíme poradit a která, což je fascinující, zjevně nemá měnový základ. Cenová stagnace přetrvává i přes opatření, která by jindy a jinde vedla k inflaci pádivé. O důvodech tohoto jevu by bylo možné diskutovat celé dny.

Nemůžeme mít ani nejmenší představu o tom, jak dlouho bude tento trend pokračovat, co se stane za měsíc nebo za dva roky. Dávat si v takové situaci za cíl přijetí eura v roce 2020 je ještě absurdnější, než si říci, že ho přijmeme od ledna 2016. A připravovat si téma euro jako téma volební kampaně je dráždění hada bosou nohou.

Správná strategie vlády v těchto časech je ale vlastně jednoduchá. Měli bychom nejen dodržovat, ale velmi silně překonávat podmínky pro přijetí eura, protože tyto podmínky jsou v podstatě správné (a pokud jim lze něco vyčítat, tak spíše jejich „měkkost“). Zároveň bychom zcela jistě neměli deklarovat nějaké „eurocíle“ (jako eurohujerský rok 2020). Když se podíváme (například ve světle posledních zpráv) na intervence České národní banky a tak zvanou „devalvaci“ koruny, pak se jeví jako velmi správný krok, který významným způsobem pomohl národnímu hospodářství k nastartování růstu. Přinesl stabilitu pro exportéry a opravdu významné výnosy státu i ekonomice. Jako součást eurozóny bychom byli pouze bezmocnou součástkou v tápající mašinérii, která není schopna pozitivních kroků. Jako země s vlastní měnou jsme mohli reagovat na situaci (nehledě na křik mnoha domácích kritiků).

Nebráním se euru kvůli emocím nebo sentimentu. Bráním se euru, protože existence vlastní koruny je pro nás nyní výhodnější. A nebráním korunu kvůli státnosti nebo národní hrdosti, ale protože je nyní praktická. Máme obrovskou výhodu, že nás nikdo nemůže donutit k přijetí společné měny. Zároveň jsem přesvědčen, že máme být vždy připraveni tuto měnu přijmout. Ale zkusme z toho nedělat politickou otázku nebo věc hrdosti. Řešme to jako ekonomickou otázku, jako odborný a racionální problém. Emoce v něm nemají co dělat.