Optimismus? Všeho do času a jenom, když bude důvěra

V posledních měsících se nám tady v zemi rozmáhá takový nepěkný nešvar. Začínáme být nebezpečně optimističtí. Nálada spotřebitelů se dostala skoro na úroveň roku 2005 a je sice horší, než byla na přelomu let 2007 a 2008, ale zdaleka nikoliv řádově. Zároveň je dramaticky lepší než během smutného počátku roku 2009.

Existuje několik dobrých důvodů, proč to s tím radostným očekáváním nepřehánět. Hlavním z nich je, že zatím není mnoho důvodů, aby „bylo líp“.

Ekonomika nevzkvétá. Na první pohled to vypadá, že vzkvétá, ale máme špatný úhel. Ona nechřadne, nepadá a po těch letech tápání je každý posun nahoru hned braný jako konjunktura.

Ve skutečnosti nemá příliš smysl sledovat nějak přehnaně detailně každé číslo, protože ta jsou někdy spíše matoucí – nicméně růst HDP ve druhém čtvrtletí o 2,7 procenta meziročně vypadá skvěle. Popravdě jsme stále pod výkonnostní úrovní roku 2008. Až se dostaneme nad tuto metu, pojďme se bavit o nějakém skutečném růstu. Průmysl pěkně „šlape“, ale za tím je především export. Stavebnictví klesá, což je vlastně dosti obdivuhodné, protože těžko říci, jak je to dlouhodobém pádu vůbec ještě možné.

Hlavní zprávou však je, že nezaměstnanost pomalu klesá a bez práce je nyní přes 535 tisíc lidí, o něco méně než v červenci, o nějakých patnáct tisíc méně než před rokem. Přibylo nových pracovních míst, jenže zůstávají volná, protože navzdory půl milionu nezaměstnaných „nejsou lidi“ – alespoň nikoliv ti správně kvalifikovaní a na správných místech, ve správných regionech.

Jsou tu jistě dobré příznaky. Vzrostly mzdy, vzpamatovala se domácí spotřeba (i když – co si budeme povídat – do úrovně roku 2008 stále daleko). Vývoz se zvýšil o více než osmnáct procent, dovoz o šestnáct. Jenže to všechno jsou stále jenom drobné náznaky mírného zlepšení.

A teď něco z opačného soudku. Vzrostl default dlužníků, čili se zvýšil počet těch podniků a lidí, kteří nejsou schopni splácet svoje dluhy. České banky (bez ostatních finančních institucí a poskytovatelů úvěrů) evidují pohledávky, kde má dlužník problémy se splácením, v celkovém objemu 160 miliard korun. Meziročně to je růst o zhruba jedenáct procent. Velký podíl mají nešťastné ruské úvěry České exportní banky, jejíž východní portfolio se ukazuje jako otrávená pilulka, přičemž s postupem krize v Rusku lze předpokládat další dynamické zhoršení. Jenže potíže se splácením mají i domácí podniky a české rodiny. A to stále ještě platí, že žijeme v období rekordně nízkých sazeb, čili neobyčejně malých nákladů dlužníků. Ale klíčové sazby nemohou být nekonečně dlouho na technické nule.

O situaci tuzemské ekonomiky lze spíše říci, že je na hraně mezi růstem a případným třetím kolem krize. S velkou pravděpodobností se odrazí k růstu. Ale možnost pádu zde zůstává.

Onen křehký růst, jehož jsme svědky, má trochu na svědomí oslabená koruna, svůj vliv má také oživení v Německu a v některých dalších zemích, možná v největší míře se ale za růstem schovává nálada v zemi, která je prostě o něco lepší. Lidé uvěřili, že „bude líp“, takže je lépe. Tak to v ekonomice do jisté míry funguje. Jenže pouze do jisté míry.

Důvěra je křehká. Může ji podlomit všelicos. Zde je jeden příklad za všechny, notoricky známý a mnohokrát komentovaný. Političtí vůdci napříč stranami před loňskými volbami slibovali transparentní zveřejňování všech obchodních smluv státu, úřadů, radnic, institucí či státních podnikatelských subjektů. V této věci se nepohnulo vpřed nic, ale vzad mnoho. To je jednoznačný hazard s důvěrou občanů a v důsledcích i s ekonomickým růstem.