Něco málo o státních vyznamenáních

Přestože jsem se utvrzoval v tom, že nebudu komentovat články související s letošním udílením státních vyznamenání, nakonec jsem změnil názor. Dospěl jsem totiž k zjištění, že jistá část spoluobčanů potřebuje osvětu.

Proč Miloš Zeman?

Protože dvakrát po sobě vyhrál demokratické přímé prezidentské volby. Z titulu své funkce prezidenta České republiky vyznamenává, stejně, jako tomu bylo v případě pánů prezidentů Václava Havla a Václava Klause, konkrétní osobnosti. Jak potvrdil bývalý poradce a tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček v rozhovoru na serveru seznam.cz, prezident může prakticky vyznamenat, koho chce. Stejně tak má každý z navržených na některé ze státních vyznamenání samozřejmě právo ocenění odmítnout. Například tak, jako to letos učinil profesor Piťha.

Zároveň bych rád upozornil, že nikomu z kritiků z řad občanů České republiky starších čtyřiceti let nikdo v minulosti nebránil, a doufám, že ani nikdy bránit nebude, v účasti v prezidentské volbě. I oni pak budou moci v případě úspěchu rozdávat dle vlastního uvážení státní vyznamenání. Zejména kritici z řad politiků by se měli zamyslet nad tím, čím to, že jejich stany nedokázaly vygenerovat od roku 2013 žádnou dokonalou a zdravím kypící osobnost schopnou uspět v souboji s Milošem Zemanem. Ale chápu, zametání před vlastním prahem může někdy bolet. Stejně, jako přiznání vlastní nemohoucnosti. O to více mě pobavila zpráva, že si skupina stran najme agenturu, která bude hledat prezidenta. Prezidentské kandidatury těch, jejichž volební výsledky ani zdaleka neodpovídají míře vlastního sebevědomí a síle prohlášení, se tak asi zase nedočkáme. Přitom já osobně bych například s prezidentskou kandidaturou pánů Kubery či Čunka, v obou případech mimořádně úspěšných senátorů, neměl sebemenší problém. Chce to více odvahy, pánové!

Číslo 68

Ač osoba nekonfliktní, komentáře o tom, že „majitel“ čísla 68, tedy Jaromír Jágr, se přijetím státního vyznamenání dopustil takřka vlastizrady, považuji za infantilní. Už proto, že Jaromír Jágr převzal státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana, který byl v důsledku kritiky vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa mimo jiné vyhozen z práce. A svým článkem v Technickém magazínu ze srpna 1989, byť z odborného hlediska pokulhávajícím, toho udělal pro pád totalitního režimu mnohem více, než převážná část jeho dnešních kritiků. Navíc si při užití značné míry fantazie nedovedu představit, jaká je spojitost mezi vpádem vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa a návštěvou Jaromíra Jágra v Číně...

Mimochodem, první státní vyznamenání převzal Jaromír Jágr z rukou prezidenta Václava Klause v roce 2010. Přestože v té době nejspíše spáchal jiný neodpustitelný skutek, když na nějakou dobu vyměnil USA za Rusko, reakce na udělené vyznamenání byla tehdy minimálně neutrální. Směšný pokus o nafouknutí bubliny tak není o Jaromírovi Jágrovi, ale o Miloši Zemanovi. O to více si Jaromíra Jágra za letošní přijetí státního vyznamenání vážím.  

Hrubý pytel

Pan Ladislav Špaček ve zmiňovaném rozhovoru hovoří o tom, že je neslýchané, aby prezident selektoval, koho na ceremoniál spojený s udílením státních vyznamenání pozve. Nesporně ale platí, že každý z pozvaných má právo pozvání nepřijmout. Opět souhlas. Na druhé straně lze s pravděpodobností hraničící s jistotou říct, že většina oponentů by svou neúčast a důvody využila v maximální možné míře k vlastní medializaci. Ostatně například nejvýraznějším počinem paní poslankyně Miroslavy Němcové (bývalé předsedkyně PS Parlamentu České republiky) byl za posledních několik let poněkud teatrální odchod z inauguračního projevu Miloše Zemana. Od té doby je, alespoň pro mě, paní poslankyně v podstatě neviditelná. Proto snahu prezidenta vyhnout se riziku dalších odchodů z jiného slavnostního aktu vcelku chápu.

Ostatně, hrubý pytel je o hrubé záplatě...