Nadstandardní hloupost ČSSD

Pod stínovým ministrem zdravotnictví sociální demokracie Svatoplukem Němečkem se třese křeslo, protože připustil, že tak zvané nadstandardy ve zdravotnictví nejsou naprostý nesmysl. Což je dobrá příležitost podívat se na tento problém nikoliv ideologicky (což se skoro vždy děje), ale ekonomicky (což se neděje skoro nikdy).

Velmi jednoduše: když si v současnosti chce někdo „dokoupit“ pro něj příjemnější metodu zákroku nebo materiál a ten požadovaný postup stojí dejme tomu pět tisíc korun, zaplatí celou sumu. Pokud ne, podstoupí variantu třeba za dva tisíce korun, která je „v normálu“. Občanům je tak v případě, že si chtějí koupit něco pro ně lepšího, bráněno v právu čerpat péči, na kterou mají nárok (tedy zaplatit 5000 – 2000 = 3000 korun). Pouze poznamenám, že chuť investovat do svého zdraví nemusí mít nutně jenom „bohatí“ nebo „dobře situovaní“, současný stav tuto „lepší“ péči vzdaluje především méně majetným, protože pro ně jsou vyšší platby nejvíce restriktivní. Fakt, že nemáme definovaný systém nadstandardů, je ve skutečnosti asociální. Dokonce některé typy péče či zákroky dělá pro občany České republiky naprosto nedostupnými, také vede k celkovému poklesu kvality péče (ve srovnání s náklady), ale to jsou již složitější otázky.

Jako ekonom tvrdím, že v dané době tento stát nemá prostředky k tomu, aby poskytl všem svým občanům maximální péči na nejvyšší možné úrovni dané nejmodernějšími postupy. Ve skutečnosti na to nemá žádný stát na světě a situace bude spíše horší než lepší. Aniž bych zde chtěl vysvětlovat demografický problém, během příštích dvaceti let se nároky na čerpání zdravotní péče dramaticky (násobně) zvýší s tím, jak vzroste průměrný věk populace. A za padesát let tady (v Evropě obecně) bude z tohoto pohledu zcela jiný svět. Nyní se potýkáme jenom s prvními lehkými náznaky tohoto problému.

Otázkou nadstandardů tedy není, zda ANO či NE, ale CO ANO a CO NE. Jde pouze o to, jak definovat standardní péči dostupnou všem a bez dalších diskusí, takovou, kterou se stát zaváže v plné výši hradit. O tom by měli diskutovat ekonomové, nikoliv politici – politici totiž k tomu nemají žádnou jinou kvalifikaci, než touhu vyhrát volby.

Problémem sociální demokracie je, že ekonomické myšlení někdy (neříkám vždy) nahrazuje ideologickým chtíčem. I když to v Lidovém domě odmítají vnímat, tak peníze nerostou na stromech a rozhodnutí ústředního výboru nemění zjevná fakta. Před mnoha lety, v době, kdy Švédsko vydávalo na zdravotnictví rekordní procenta HDP, byla země šokována sérií případů zbytečných úmrtí lidí v nemocnicích. Zraněným se nedostávalo jednoduchých, banálních vyšetření, jako třeba obyčejného rentgenu, na který čekali tak dlouho, až vnitřní krvácení napáchalo škody neslučitelné se životem. Výsledkem byla radikální reforma, která vycházela z poznání, že kdo chce dát všechno všem, nedá nakonec nikomu nic.

Sociální demokracie se v této oblasti dostala do svého oblíbeného problému, kdy se tak dlouho negativně vymezuje, až si uzavře rozumné cesty vpřed. Není to novinka. Všichni ekonomové vědí, že hlavním problémem zdravotnictví je dostat pod kontrolu náklady čerpání péče. Všichni také vědí, že jedinou cestou je zavedení elektronické plošné evidence uskutečněných úkonů a jejich přesné připisování konkrétním konzumentům péče a to včetně čerpání léků. V současném stavu neexistuje způsob, jak efektivně systém kontrolovat, což občany tohoto státu stojí ročně minimálně dvacet miliard korun navíc. Představa, že by ČSSD něco podobného zavedla, je absurdní – na to se příliš angažovala v boji proti předchozímu pokusu (který byl ovšem zjevně korupční – to je nesporný fakt a hlavní vinu za diskreditaci elektronizace kontroly péče nese ODS).

Otázka standardů a nadstandardů je otázkou ryze ekonomickou. Sociální aspekt tkví jinde. Úlohou vlád je vytvářet podmínky takové, které umožní maximálnímu dosažitelnému množství lidí čerpat nadstandardní péči díky tomu, že jejich životní úroveň k tomu bude dostatečná. Ale předtím je třeba se k věci postavit čestně a říci, že definice standardů a nadstandardů (stejně jako elektronická kontrola čerpání péče) jsou ekonomické nutnosti, bez kterých budeme ve zdravotnictví látat stále stejné problémy. A budeme to dělat stále stejně hloupě.